Rozhovory Dave Grohl a Butch Vig, momentka z dokumentu Sound City

Publikováno 29. 1. 2013 | 20:10 | Redakce Foo Fighters Czech & Slovak Fans

0

Cílem muzikantů by neměla být dokonalost, říká Dave Grohl

Po debutu svého filmu Sound City i superskupiny Sound City Players minulý týden v Sundance, je Dave Grohl konečně připravený slavit. „Sundance byl vždycky náš cíl,“ prozradil v rozhovoru serveru Rolling Stone.

„Jakmile si zvládneme stanovit termín, podle kterého pojedeme a podřídíme se mu, tady uskutečníme premiéru. To jsme si řekli rok zpátky, kdy jsme se zbořili v jurtě nahoře v horách. Až se vrátíme, uděláme v těhle místech pořádnou párty. Bylo to přesně před rokem a nakonec se to fakt ku*va stalo.“ Sound City Players mají naplánováno další vystoupení 31. ledna v Los Angeles. Podle Davea ale budou následovat i další termíny, a to na „opravdu cool místech“. Jak sám tvrdí: „Všechny muzikanty vystoupení v Park City fakt strhlo. Nevěděl jsem třeba, jestli Stevie Nicks bude schopna zvládnout New York, po koncertu ale za mnou přišla a říká ‘Hele, jedu i do New Yorku.’,“ popsal s tím, že stále doufá i v účast Paula McCartneyho.

Magazín Rolling Stone si s Davem Grohlem, bubeníkem, zpěvákem a debutujícím režisérem, domluvil posezení v bytě na úbočí hory, s parádním výhledem na Park City. Během rozhovoru došla mimo jiné řeč na Neveův nahrávací pult, společné vystoupení s Lee Vingem na jednom pódiu i na důvody, proč je film vůbec nejdůležitější věcí, kterou kdy udělal.

Mám teorii, že Sound City jsou ve skutečnosti vaše paměti.
Fakt, jo?

No, tak točí se to okolo tří týpků ze Seattlu v dodávce …
Super věc ohledně příběhu o Sound City je, že to není vlastně jen jeden příběh. Jsem si jistej, že každej z těch muzikantů by to vyprávěl naprosto stejně. O jejich lásce ke studiu, jak důležitý pro ně jako pro lidi bylo, jak to místo změnilo jejich život, co technologie udělala se způsobem, jakým děláme hudbu a co technologie udělaly se Sound City i s důležitostí lidskýho faktoru v procesu jejího vytváření. Vsadím se, že Neil Young, Tom Petty, Stevie Nicks a Rick Springfield by mohli udělat stejnej film jako jsem udělal já. Protože, jak říkám v úvodu dokumentu: „Byli jsme jenom děcka, měli jsme tyhle písničky, tyhle sny a házeli jsme je dozadu do dodávky.“ Každej z těch lidí by řekl to samý.

Já k tomu studiu měl vždycky silnej vztah, protože Nirvana neměla původně za záměr stát se největší kapelou na světě. Prostě jsme největší nebyli. Takže když jsme tam na těch 16 dnů šli, nedělali jsme to album se záměrem, že změníme celej zas*anej svět. Jenom jsme prostě chtěli, aby znělo dobře. Ten fakt, že se pak stalo to, co se stalo, mě nutí myslet si, že v tom místě je něco víc než jenom kabely a knoflíky. Osobně s ním mám silný emocionální spojení.

Z hudebního hlediska je kolem toho místa něco magickýho. Když jsem slyšel, že ho zavírají, pomyslel jsem si: „Mám studio, dělám desky každej den. Kdybych se mohl znova spojit s tím kouskem vybavení, který považuju za nejlepší nahrávací pult, na kterým jsem kdy pracoval a kterej je zodpovědnej za to, jakej jsem člověk, byl by to pro mě obrovskej, uzavřenej emocionální kruh.“ Proto jsem udělal ten film.

Dave Grohl při koncertu Sound City Players v Park City LiveNevea, slavný nahrávací pult, jste nazval kouzelným. Existují ještě nějaké další elementy, o kterých si myslíte, že jsou také významné?
Místnost, kde každej nahrával, bejvávala skladištěm. Dělali tam zesilovače Vox. Nikdy to tam nebylo zvukově uzpůsobený, byla to prostě jenom místnost. Ale z nějakýho důvodu, když jste tam dali bicí soupravu, znělo to neuvěřitelně. Nejsem zvukovej technik. Studio bych nikdy nebyl schopnej jakkoliv matematicky upravit – je šílený, čeho jsou lidi schopný, aby postavili tyhlety zvukově dokonalý místnosti. Sound City se prostě přihodilo. Ten pult, ta místnost, tyhle dvě věci dohromady – to je to, proč sem lidi chodili. Nebylo to plánovaný.

Jak moc ovlivnila zvuk, co odtamtud vycházel, estetičnost prostoru?
Fakt hodně. Člověk se necejtil jak v Mondrianu, jako v laboratoři. Připadal si, jako že je vzadu v garáži, tam, kde jako muzikant začínal. Svým způsobem mu to připomínalo, že nejdůležitější ze všeho je, jak ten výtvor zní. Nemá to co dělat s okázalostí nebo krásou. Všechno je to o tom bejt hustej a dělat něco opravdovýho. Do studia nikdy nekoupili soupravu Pro Tools (nahrávací software, pozn. red.). Jednoduše proto, že si řekli: fajn, přinese si jednu v sobě.

Jak jste se do Sound City vlastně dostal?
To si nepamatuju. Myslím, že Nirvana podepsala smlouvu s David Geffen Company a dali nám možná 100 000 nebo možná 60 000 dolarů, abychom natočili desku. Radši než by nám prostě poslali šek do Seattlu, rozhodli se, že chtějí, abychom my přijeli do L.A. – aby si tak na nás mohli dohlídnout. Nemohli jsme si dovolit jedno z těch přepychovejch studií v centru, a tak jsme narazili na tohle místo se starou Neve konzolí. Nikdo z nás tam nikdy předtím nebyl.

A co vás vedlo k pozvání všech těch umělců, aby s vámi nahráli film?
Součástí každýho rozhovoru s muzikanty byl lidskej faktor v procesu vytváření hudby. Rozhovor o pocitech, nedokonalostech, emocích, diskuzi hráče k sobě i s ostatními. O všech těhle věcech ve filmu mluvíme. Přemejšlel jsem ale, že to všechno bude mnohem jasnější, když je i předvedeme. Pokud mluvíte o spontánnosti a momentálním spojení, pasáž McCartney/Nirvana dává dokonalej smysl. Nemusel bych to ani říkat, jen se na to podívejte a přemýšlejte. Wow, oni spolu prostě vešli do místnosti, udělali něco bombastickýho, a to prakticky z ničeho – díky tý energii v místnosti. Mohlo by to trvat roky, vysvětlit jak a proč se to stalo, ale když to pak vidíte, těch sedm minut dává dokonalej smysl.

Vydání alba byl další krok?
Chtěl jsem ukázat, že všichni ti hudebníci pocházejí ze stejnýho místa. Chtěl jsem spojit umělce, kteří by společně normálně nedělali desky. Chlápek z The Germs jamující s Beatlem. Rick Springfield jamující s Foo Fighters. Tyhle sestavy jsou myšlený tak, aby ukázaly, že jsme všichni jenom lidi a jenom muzikanti. Já jsem začínal v garáži, ty jsi začínal v garáži a možná jsi tohle dělal takhle a já zase takhle. Hluboko uvnitř ale, jak doufám víme, jsme pořád tam, kde jsme začínali. Byla zábava dělat novou muziku, nechtěli jsme se jenom vracet ke starým věcem.

Rick Sprinfield, Dave Grohl a Stevie Nicks na premiéře dokumentu Sound City

Sound City Players byli následkem toho všeho?
To je taková vedlejší linka toho samýho nápadu. Mluvíte o muzice a pak ukážete lidem, co tím myslíte. Vezmete to z filmu a dáte na pódium. Těžko budu po zbytek svýho života nějak zvlášť organizovanej, stěží si zvládnu vyprat svý zku*vený prádlo, ale z nějakýho důvodu si tyhle věci dovedu představit – jak se dějí. A když si je můžu představit, tak se je můžu pokusit i uskutečnit. Hodinu před show jsem netušil, jestli to zvládneme. Je pro mě těžký tomu věřit, ale když má člověk v životě takovýhle příležitosti, proč je nevyužít? Jsou okamžiky, kdy před vystoupením tak znervózním, že ty momenty a dojmy skoro až pokazím. Konečně mi je ale opravdu jasný, že se v takovýhle chvílích prostě musím z těch s*aček dostat: „Nemůžu tuhle chvíli pokazit tím, že se budu bát nebo budu nervózní, nejistej nebo že si snad budu myslet, že to nezvládnu. Bylo by víc užitečný, kdybych to prostě udělal.“ Bál bych se zeptat se Toma Pettyho, aby byl v mým filmu, ale bože, byl bych idiot, kdybych se ho nezeptal. Když jsem to udělal, řekl mi: „Dobře, nemůžeš mít film o Sound City aniž bych tam byl já, že ne?“ Perfektní odpověď.

Co bylo pro Vás nejvíce bizarním momentem show v Park City?
To, že mi moji hrdinové skládali komplimenty. Jsem tyhle lidi, který miluju, zvyklej chválit, ale když pak oni chválí zase mě, je to fakt divný. Když Fogerty mluví o tom, jak by se tohle nestalo nebýt Daveova dětsky upřímnýho nadšení do hudby, já na to: „Přestaňte o mně mluvit, přestaňtě o mně mluvit!!“ Bejt na pódiu s Lee Vingem z Fear, bože.. The Decline of Western Civilization, film Penelope Spheeris.. Tu desku jsem dostal, když mi bylo asi dvanáct a opravdu mě to inspirovalo, abych se stal muzikantem, založil skupinu a hrál punk rockovou hudbu. Stát vedle Vinga a hrát Beef Bologna, to nezní, jakoby to bylo skutečný. Skutečnej, život proměňující moment to ale fakt byl. Je to asi 30 let, kdy jsem toho chlápka objevil a teď jsem na pódiu a hraju písničky, který mě inspirovaly, abych se stal muzikantem. Je to na hlavu.

Koncert mi připadal jako takový pohled do vaší vlastní hudební historie. Díky příběhům, které jste mezi vystoupeními účinkujících vyprávěl.
Mým původním nápadem bylo, že bychom pouštěli mezi každým interpretem videoprezentace, což je to, co uděláme v Los Angeles, New Yorku a po světě. Obrazovka sestoupí dolů, bude tam klip z filmu, pak některý z rozhovorů s dalším účinkujícím a nakonec společně zahrajeme tři nebo čtyři jeho písničky. V Park City se to nehodilo, a tak jsem čas mezi písničkami zabíjel vyprávěním příběhů.

Pojede s vámi na turné i Paul McCartney?
Držte palce a doufejte, že to nějak zvládne. Hodněkrát je to na poslední chvíli. Nevím, jestli jste ho někdy potkal, ale on je prostě nejlepší. Fakt, nejlaskavější osoba, která miluje hraní a opravdu rozumí tomu, kdo je a co pro každýho, jen v tom nejlepším, představuje. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem se nebál říct: „Hele, Paule, nechceš si zajamovat?“ Protože vím, že obvykle chce. Rád jamuje.

McCartney, Grohl, Novoselic a Smear během zkoušky Cut Me Some Slack

Jaké to je, být s ním ve studiu?
Bylo to na palici. Vtipný na muzikantech z tý generace je, že jsou vlastně všichni průkopníci. Důvod, proč změnili svět, je, že dělali něco, co nikdo jinej nedělal a nebáli se do toho jít. Když hrajete s Rogerem Watersem, Johnem Paulem Jonesem, Paulem McCartneym nebo Mickem Jaggerem, prostě se do toho nebojí jít, být trochu výstředními. To naše generace v muzice dělá už jenom bezpečně, hodně lidí z je zaměřených na to, aby hráli věci správně. Jsou v tom bezpečí prakticky zaseklí, nejsou ochotní bejt úžasní. A to Paul rozhodně je. Ten den byl obecně vtipnej, protože Krist Novoselic s Patem Smearem Paula nikdy předtím nepotkali, takže byli fakt nervózní, až vyděšení. The Beatles pro nás všechny znamenali to samý. Mám na mysli, že bez Beatles bychom nebyli těmi, kým jsme. Takže když jsme pak začali hrát, možná první dvě hodiny jsme se chovali v tak zbožný úctě k Paulovi, že jsme úplně zapomněli na Nirvanu. Trvalo to několik hodin, než jsem si to uvědomil… počkejte chvilku, tohle jsme nedělali možná dvacet let, Krist a Pat a já – wow, fakt skvělý. A ten zas*anej Paul je tu s náma taky.

Proč vlastně lidé neriskují, jak to dělali dřív?
To je na dlouhý povídání. Částečným záměrem Sound City je ukázat, že hudba se rovná něčemu, co je velmi lidský a není v ní nic dobrýho nebo špatnýho. Když se podíváte na jednotlivý segmenty filmu, uvidíte všechny ty legendy v opravdu citlivých momentech. Uvidíte Paula McCartneyho, jak se ptá Butche Viga na radu. Uvidíte Stevie Nicks, jak říká: „Ne, ne, přestaňte, já jsem to podělala.“ To jsou věci, který si možná nepředstavujete, protože jste zvyklej na tu dokonalou ikonu a její dokonalý album. Moderní produkce z tý snahy o dokonalost udělala hudbu, která zní až nelidsky. A já si myslím, že to není to, o co by se mělo usilovat. Jakože bychom radši měli usilovat o pravej opak. Jak můžu bejt víc skutečnej? Jak to můžu víc podělat? Jak můžu dostat ze svýho hlasu víc emocí? Jak můžu dostat svůj hlas až na jeho hranice? Jak můžu zvýšit tempo, aby se do hudby dostalo nějaký napětí? Určitě lepší, než: jak mám hrát perfektně v tempu nebo jak mám zpívat, aby to nebylo falešně? Každej muzikant by se měl zaměřit na um a bejt dobrej jak jen může, ale nemyslím si, že cílem je dokonalost. Když posloucháte písničky jako Helter Skelter a dáte to chlápkovi, kterej produkuje desky Ke$hy se slovy: „Hej, myslíš, že tohle je hit?“ Co si do pr*ele myslíte, že ten chlápek řekne? „Hm, je to falešný, není to do rytmu, ten text mě nebere.“ Myslím, že důvodem, proč je ta písnička tak skvělá je, že nám dává pocity. Má to vibrace a má je proto, že za tím jsou zku*vení lidi.

Nejste fanoušek Ke$hy?
Mám Ke$hu rád, myslím, že je fakt roztomilá. Neřekl bych ale, že by její producent ocenil White Album (deska Beatles, pozn. red.). Nebo možná jo, nevím.

Někteří lidé tvrdili, že je Sound City z části i diskuze o analogové, respektive digitální technologii. Já to ale beru jinak..
Hodně lidí řeší diskuzi, zatímco já opravdu nutně nevím, jestli to vůbec diskuze je. Mluvíte o výhodě, respektive nevýhodě analogu a výhodě, respektive nevýhodě digitálu. Je to jako meč se dvěma ostřími, protože.. máte technologii a ta je dostupná všem. Je vážně inspirativní, že jakákoliv osoba, dítě nebo muzikant může nyní udělat album ve svým obýváku a distribuovat ho po světě stisknutím jednoho tlačítka. Je to ku*va skvělý, umíte si to představit? Stinná stránka toho ale zároveň je, že místa jako muzea nebo kostely se uzavírají, protože už v tomhle světě dostupnýho prostě nemůžou přežít. Je to, jak to je. Já pořád nahrávám digitálně, dema dělám doma s Pro Tools. Ostatně, i některý z písniček na Greatest Hits od Foo Fighters byly nahrávaný na Pro Tools setu. Pro Tools je neuvěřitelný – to, co za možnosti a schopnosti s tím člověk má, je.. neskutečný.

Dave Grohl při natáčení dokumentu Sound CityPro mě ta diskuze není o digitálu versus analogu. Je to o člověku, který stojí za každou z těhle věcí. Nejsme žádní zas*aní roboti, jsme lidský bytosti. A to nejde zachytit na žádným z těchto přístrojů. Diskuze o technologii je pro Sound City podstatná, protože právě technologie je konec konců důvodem, proč studio nemohlo přežít. Naštěstí máme někoho, jako je Trent Reznor, aby inspiroval tu druhou stranu a řekl třeba: „Hej, chlape, jsem klasicky naučenej pianista, kterej umí přehrát každýho ve studiu a na jeho vlastní nástroje.“ Radši než používat tenhle počítač na vymejšlení věcí, který neumím, používám ho na věci, který nikdy předtím nikdo nedělal. Používám to jako nástroj, ale ne jako berličku. Používám to jako inspirativní nástroj se schopnostma, který jsou prakticky nepředstavitelný.

Takže co je ideálním středem mezi digitálem a analogem?
Kteroukoliv z těchto věcí používáte na zachycení sebe sama. Ne k manipulaci nebo úpravě, ne k odproštění se od umělce nebo člověka, kterým jste. Je to citlivý téma pro jakýhokoliv bubeníka, protože bubeníci, kteří změnili svět, měli všichni opravdu rozhodnou osobnost. A ta osobnost pocházela ze všech jejich nedokonalostí. Poslechněte si Johna Bonhama – jeho cit nebyl monotónní, ale legendární. Keith Moon hrál, jako kdyby hořel. Byl to divokej bubeník. Byl lajdáckej, zku*veně zběsilej a švihlej, ale to prostě jsou The Who. Steward Copeland – jeho tempo by odpálilo zas*anej raketoplán, ale to prostě jsou The Police. V dnešní době, řekl bych, může bejt pro dítě fakt těžký najít si oblíbenýho bubeníka, protože hodně z tý osobnosti je muzikantům ukradeno na úkor dokonalosti. A to je dost na houby. Je milý slyšet bubeníky jako je Meg White – jedna z mých ku*va nejoblíbenějších bubeníků všech dob. Jakože nikdo nehraje na bicí jako ona. Nebo ten chlápek z Black Keys. Sledujte ho, jak hraje. Je to bláznivý. Ten chlápek z Vampire Weekend. Kdyby kdokoliv z těhle lidí šel do hudební školy Berklee, nikdy by je tam nevzali, protože nejsou považovaný za technicky zručný. Ale jejich hudba totálně změnila svět.

Bylo těžké učit se být režisérem?
Ne. Tenhle film nebylo těžký udělat. Třeba Apocalypse Now (americký válečný film, pozn. red.) pravděpodobně bylo. V případě Sound City šlo ale opravdu o setkávání se s přáteli a společném šťourání hluboko do toho, co pro každýho z nás znamená hudba. Bylo to o vypravování příběhu studia, který je mi velmi blízký. Zároveň i tak trochu snaha o to, abychom divákovi nabídli něco, co ho třeba bude inspirovat k tomu, aby se zamiloval do hudby tak, jako jsem se zamiloval já.

Na premiéře filmu jste řekl, že ze Sound City máte pocit nejvýznamnější věci, jakou jste kdy v životě udělal.
Když chystáte desku, snažíte se dát dohromady nejlepší album, jaký můžete – aby opravdu reprezentovalo vaši vlastní osobu nebo skupinu, ve který jste. Dokument Sound City je jinej. Je víc o tom, aby ho viděly i vaše děti, aby se inspirovaly, šly na garážovej výprodej a třeba si koupily kytaru, založily skupinu, hrály a pak si podmanili svět. Protože to se pořád ještě může stát, stává se to pořád! Pro mě osobně je to nejdůležitější věc, co jsem kdy udělal, protože není pro mě. Příběh a myšlenka – to je to, co vypadá jako paměti, chápu. Zejména se ale snažím, aby se lidi nadchli pro to, jaký to je bejt muzikantem. Doufejme, že to lidi vezmou a budou se tím řídit do takový míry, že přibudou další a další garážový děcka, skupiny. A dcera mi za dvacet let podá nahrávku a řekne: „Tati, tohle se ti možná bude líbit.“ A bude to nějaká nová kapela, která bude zrovna tou nejlepší kapelou na světě.




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru ↑