Témata Dave Grohl při své keynote na hudebním festivalu SXSW

Publikováno 18. 3. 2013 | 17:09 | Tomáš Hajduk

1

Dave Grohl na SXSW: Na vašem hlasu záleží nejvíc

Je poledne 14. března 2013 a návštěvníci hudebního festivalu SXSW sledují, jak se k pultíku blíží očekávaný řečník letošní keynote. Tím není nikdo jiný než frontman Foo Fighters, Dave Grohl.

Přichází nezvykle s brýlemi na nose, ke kterým se hned po prvním pohledu do publika neopomene (po svém) vyjádřit: „Koupil jsem si je v drogerii, pomalu slepnu. Doufám, že pořád vypadám jako rocková hvězda.“ Pak už ale o něco zvážní a spustí svou přibližně hodinu dlouhou řeč, v rámci které diváky kromě vtipných okamžiků  provede pohledem na své dětství, vzory i první setkání s punk rockem. Barvitě zas popíše návod jak si ve svém pokojíku snadno založit hudební kapelu, vlastní „studio“ nebo jak, až vás to o samotě přestane bavit, dát dohromady skupinu s kluky ze sousedství. Dojde samozřejmě i na Nirvanu, emotivní chvíle kolem Kurtovy smrti a znovuobjevení sama sebe s Foo Fighters, podstata celého proslovu ale je za tím vším.. Posuďte sami, celý nekrácený proslov si můžete (spolu se záznamem) přečíst v dalších řádcích.



Dave Grohl na festivalu SXSW (14. března 2013, Austin, Texas)

Díky moc SXSW za to, že mi dali takovouhle neuvěřitelnou možnost, být řečníkem letošní keynote. Vychován bývalým demokratickým autorem politických projevů a učitelem proslovů na veřejnosti.. Mám prakticky zapsaný v genech, že bych měl cítit strašnou potřebu stát v místnosti plný cizích lidí a kecat jim do hlav svý rozumy. Když jsem byl dítě, přednášky mýho táty byly legendární. A četný. Velký literární díla, který mi zůstaly do dneška a když už nic jinýho, naučily mě, jak sám sobě dát hodně dlouhý přednášky. Není to tak dlouho, kdy jsem měl to štěstí a povečeřel s dalším z mých oblíbených mluvčích – jedinečným Brucem Springsteenem. Bruce, jak si asi dovedete představit, je příjemnej, vtipnej, prostě skvělej chlap a mimochodem i výborná návštěva! Pogratuloval jsem mu k jeho loňský skvělý keynote, citoval jeho pohled na věc a vtipy. Pak jsem mu řekl, že letošním řečníkem jsem.. já. Chvíli na mě zůstal zírat, postupně vybalil ten slavnej, námi všemi milovanej úsměv, kterej by rozzářil celej stadión a pak.. se rozchechtal. Na MĚ. Jako by chtěl říct „Tak to hodně zas*anýho štěstíčka, kámo..“ Ale.. Abych řekl pravdu.. Nebylo by to poprvý, kdy mi to někdo řekl, takže.. Být požádán o to, abych se s vámi podělil o to, co vím o muzice, je pro mě bez debat ta největší čest mý kariéry.

Takže.. co já vlastně vím..

Moje máma mi říká, že jsem se narodil pro potlesk. To ráno, 14. ledna 1969, byla v tom malém porodním sále ve Warrenu v Ohiu celá třída mladých doktorů – svědků svýho prvního skutečnýho porodu. Jakmile jsem se narodil, celou místnost rozburácel potlesk. Moje první chvíle na světě. Viset vzhůru nohama, celej od krve, uřvanej a zároveň přes zadek poplácávanej absolutně cizím člověkem. Holt asi ta nejvhodnější průprava pro pracujícího muzikanta.

Dave Grohl při své keynote na hudebním festivalu SXSW

Teď, ještě než pokročíme, musím někomu poděkovat. Musím poděkovat Edgaru Winterovi. Za to, že umožnil společnosti K-Tel zařadit na svou kompilaci blockbusterů z roku 1975 svýho instrumentálního Frankensteina. Byla to přesně tahle deska, kterou jsme si se sestrou pořídili v drogerii dole v ulici a přinesli domů, přehrát na gramofonu, který si na víkendy půjčovala naše máma ze školy. Byla to tahle nahrávka, která mi změnila život. Skutečný „kdo je kdo“ z hitů pětasedmdesátýho roku. Nebyla to „That’s the way, uh huh uh huh I like it“ od KC and the Sunshine Band, která ve mně vyvolala potřebu vzít z rohu zaprášenou kytaru. Kdepak. Ani díky Please Come to Boston od Davea Logginse nebo Fly Robin Fly od Silver Convention se mi nechtělo skočit s kámošema do dodávky a nechat pro muziku všechno za sebou. Ne. Byl to Frankenstein. Riff. Pohltil mě riff.

Dostatečně zajimavý je, řekl bych, že ta písnička je zcela instrumentální. Žádný vokály. Jsou v tom bicí, kytary, klávesy, perkuse, každej nástroj má v tý písničce svý sólo.. bez vokálů. Ale to, co jsem slyšel ve všech těch sólech, to byly vokály. Vokály každýho hudebníka. Jejich osobnosti. Jejich technika. Zvuk lidí hrajících s dalšími lidmi. Díky tomu jsem chtěl hrát s ostatními i já.

Takže netrvalo dlouho a měl jsem svoji pvní kytaru, starou Sears Silverstone, se zabudovaným zesilovačem. Byla cejtit jako starý podkroví plný naftalínových kuliček a hořících kabelů, zněla jako z Goats Yelling Like Humans, toho aktuálně populárního klipu na YouTube (mrkněte na to, je to fakt skvělý). Prakticky okamžitě se ale stala mojí posedlostí. Byla to tahle kytara a kniha písniček od Beatles, co jednoznačně udalo koloběhu mýho života.. ehem.. jedinej směr. Protože jsem nedocházel na žádný kurzy, věnoval jsem se čistě svýmu vybavení, každou možnou hodinu spánku navíc jsem obětoval na úkor muziky. Stalo se to mou vírou. Obchod s hudbou mým kostelem. Rockové hvězdy mými svatými, jejich písničky mými chvalozpěvy.

Město Springfield ve Virginii nebylo známý zrovna pro odtamtud vychovaný rockový hvězdy. Kariéra hudebníka nevypadala moc pravděpodobně ani v mým případě. Připadalo mi to prostě až moc dobrý na to, aby to byla pravda. Ty obličeje na mým plakátě Kiss určitě nedostali zaplaceno za to, co dělaj! Gene Simmons? Výmysl! Ale to pro mě nic neznamenalo. Konečně jsem totiž objevil svůj hlas.Bylo to všechno, co jsem od tý doby potřeboval pro přežití. Odměna za to, že zahraju písničku bez chyby od začátku až do konce.. no.. asi by mi to na pár tejdnů stačilo. Díky objevení novýho akordu nebo rozsahu jsem mohl zapomenout na toho kluka ve škole, kterej mi chtěl nakopat prdel nebo na tu sladkou holčinu s leskem na rty a hebkým svetříkem, která by mi nevěnovala ani chvilku svýho času. Líbil se mi můj hlas. Protože, bez ohledu na to, jak špatně zněl, byl můj. Nebyl nikdo, kdo by mi říkal co bylo dobrý a co zase ne, takže.. dobře nebo špatně neexistovalo.

Čím víc jsem chtěl být v kapele, byl jsem tady, sám ve svým pokojíku, den za dnem se svou kytarou a nahrávkami, hrající sám se sebou. Uspořádal jsem si polštáře na svý posteli do sestavy bicích a hrál do písniček dokud by z plakátu  Rush na zdi pokoje doslova nestejkal pot. Případně jsem přišel na to, jak dát dohromady jednočlennou kapelu. Vzal jsem svůj příšerně starej kazetovej přehrávač, zmáčknul nahrávání a zaznamenal kytarový party. Sebral jsem kazetu, hodil do domácího sterea, vzal kazetu jinou, spustil přehrávání na stereu.. a do toho nahrával na kazeťáku svý mlácení bicích. Voila! Vícestopý nahrávání! Ve dvanácti letech! K mýmu zklamání jsem, řekl bych, nenatočil zrovna Sgt. Peppera, spíš kolekci songů o mým psovi, mým kolu, tátovi. Přesto jsem to všechno udělal naprosto sám, čímž i odměna byla o to sladší.

Pořád jsem přitom toužil podělit se o svojí posedlost s ostatními. Našel jsem třeba kluka nahoře v ulici, kterej měl starou bicí soupravu, pak jsem zas poznal kluka dole v ulici se starou basovkou. Do toho přes ulici bydlelo děcko se starým sklepem, na druhý straně města kluk se starýma reprákama a mikrofonem. O několik trapnejch zkoušek později jsme najednou měli kapelu. Překážka číslo jedna zvládnuta. Když jsme začali řešit, vzhledem k naší účasti ve školní soutěži, jak skupinu pojmenujeme, došli jsme k Nameless (Bezejmenní – pozn. red.). Prostě jsme ku*va nebyli schopni přijít s čímkoliv lepším. Ostatně – najít slušný jméno pro kapelu je pořád ta zas*aně nejtěžší část.. Třeba Foo Fighters? Ale no tak.. Každopádně, překážka číslo dvě zvládnuta. Tu noc, Footloose od Kennyho Logginse nikdy nezněla tak odvážně. Bohužel, naše nadšený provedení nebylo dostatečně dobrý na to, abychom se mohli pyšnit cenou nejlepší kapely na škole Thomase Jeffersona .. ale nevzdali jsme to. Zkoušeli jsme ze sebe dostat to nejlepší s Bowiem, The Who, Led Zeppelin, Cream, Kinks, Hendrixem.. hráli jsme dokonce i Time Is on My Side od Rolling Stones.. v sanatoriu.

A pak..přesunul jsem se do Chicaga.

Dave Grohl při své keynote na hudebním festivalu SXSW

Byl rok 1982 a za nízkej plat mý matky-učitelky jsme naplánovali výlet do Chicaga, za příbuznými, kteří tam žili na severním předměstí, přímo u jezera. Nacpali jsme všechno co jsme mohli do naší miniaturní, světle modrý Fiesty a vyrazili. V plánu byl sice tejden a půl koupání a pojídání italských hovězích sendvičů, po příjezdu ale bylo rázem všechno jinak. Moje starší sestřenka Tracey byla aktuálně punk rockerkou.

Nejdřív jsem jí SLYŠEL scházet ze schodů. Řinčení řetězů, klapot těžkejch bot, zvuk nový kožený bundy vrzající jako stará loď.. A pak.. jsem jí uviděl. Oholená hlava, vázaný kalhoty, potrhaný Anti-Pasti triko.. byla pro mně zas*aným superhrdinou z popela. Něco málo jsme viděl jenom v televizi, v Chips or Quincy. Srdce mi začlo bušit jak o závod. Oči se mi rozšířily. Hrdlo se mi stáhlo. Stál jsem tam, beze slova, naprosto fascinovanej. Tracey byla mým prvním hrdinou.

Vzala mě k sobě do ložnice a ukázala svojí neskutečnou sbírku nahrávek. Hromada za hromadou sedmipalcových singlů a LPček, se jménama, který jsem nikdy neslyšel.. Jména jako: The Misfits. Bad Brains. Minor Threat. Dead Kennedys. The Germs. Flipper. The Circle Jerks. Discharge. Crass. Conflict. Black Flag. White Flag. Void. Faith. The Dicks. The Dickies. The Minutemen. The Adolescents. The Ramones. The Big Boys GBH. DRI. SOA. DOA. MDC. MIA. CIA. Crucifix. Crucifucks. X. X-Ray Spex. Wire. Sex Pistols. The Buzzcocks. Rights of The Accused. The Necros. Fang. Government Issue. The Descendants. Sednul jsem si a přehrál všechno, do poslední desky. Byl to pro mě první den zbytku mýho života.

Ten večer jsem navštívil i svůj první „koncert“. Řekl bych, že to nebyla žádná velká aréna, spíš omšelá malá díra ve zdi, přímo přes ulici od Cubby Bear. A nehrála tam žádná kapela, o který bych snad kdy slyšel. Šlo o nějakou místní punk rockovou partu Naked Raygun. S „raz-dva-tři-čtyři“ spustili ten nejdravější hluk s tělama lítajícíma všude okolo, plivance, pot, kůže, intenzita, rozbitý sklo, chcanky a zas*aný blitky.. Byl jsem v nebi..  a bylo to naše tajemství.

Dalšího dne jsem vyrazil do Wax Trax Records, koupil si triko Killing Joke a soundtrack k The Decline of Western Civilization. Byl jsem zpracovanej. Už jsem nebyl jedním z vás, ale jedním z nás.

Spíš než o hluku, rebelství a nebezpečí to ale bylo o báječným odtažení těhle kapel od čehokoliv, co mělo něco dočinění s tradicí nebo společenskou popularitou. Undergroundová síť, která podporovala hudební nezávislost – přesně to pro mě bylo inspirací. Jako třináctiletýmu mi došlo, že bych mohl založit vlastní kapelu, začít psát svý písničky, nahrávat svůj materiál, rozjet vlastní značku, vydávat desky, zamlouvat vlastní koncerty, psát a publikovat vlastní magazín, nechat udělat vlastní trika.. Všechno to jsem mohl zvládnout sám. Neexistovalo dobře nebo špatně, všechno to bylo moje.

S návratem do Washingtonu jsem po hlavě vlítnul do místní punk rockový scény. Trochu jsem věděl, že jedna z těch nejplodnějších a nejvlivnějších v zemi existovala hned na mým vlastním dvorku. Minor Threat. Bad Brains. Scream. Tyhle kapely byly rázem mými Beatles, Stouny. Zeppeliny. Mým Dylanem. Šlo zároveň o pos*aný období Reaganovy vlády, takže v tom nejlepším byla protestní muzika! Vlastně i můj první punk rockovej koncert po návratu byla akce Rock Against Reagan, 4. července 1983. Se scénou postavenou ve spodní části Lincolnova památníku na Den nezávislosti, bylo to jak recept na katastrofu. Sedm set tisíc bosejch, opálenejch buranů v trikách Lynyrd Skynyrd a Judas Priest, v sedřenejch džínách a šátcích, sdružujících se v hlavním městě aby mohli sledovat ohňostroje, chladiče narvaný pivem a do toho Southern Comfort.. Už jenom najít Texasu vlastní Southern Comfort Imbeciles zpívající I Don’t Need Society:

Tvý číslo je u konce, je čas jít
Řád říká – já ti to říkal
Seskládaní ve vlaku jako náklad dobytka
Poslanýho na porážku ve zbytečný bitvě
Tisíce z nás poslaných na smrt
Vlastně bez známýho důvodu
S*át na řád – mě nedostanou
Nepotřebuju společnost
Nepotřebuju společnost

Byly to zas*aný výtržnosti před vypuknutím.

Dave Grohl při své keynote na hudebním festivalu SXSW

Tu nahrávku jsem vlastně ten den i koupil, a to přímo od zpěváka vzadu u jeho dodávky. Šlo o třiatřicet kousků na sedmipalcový desce. Nadívaných v domácí krustičce. Do dnešního dne je to jeden z mých nejvíc ceněných titulů.

Když zapadlo slunce a na pódium konečně přišli Dead Kennedys, zpěvák Jello Biafra ukázal a zařval na Washingtonův monument, nazval ho „velkým Klansmanem (člen Kukluxklanu, pozn. red.) na obloze, s párem blikajících rudých očí“.. no.. a bylo to. Sud se střelným prachem konečně bouchnul. Nad hlavami bzučely reflektory mířící helikoptéry, davem si pendreky rozráželi cestu policajti na koních.. Bylo to přesně jako z Apokalypsy (válečný film, pozn. red.). Byl to můj osobní Woodstock, můj Altamont. Tohle byl rock ‚n‘ roll, bez ohledu na to, jaký jste měli triko nebo sestřih. Tohle bylo zas*aně skutečný. Hořel jsem v davu. Byl jsem posedlej, posílenej, plnej inspirace, vzteklej, a zároveň tak zamilovanej do svýho života a muziky, že to mělo sílu k rozpoutání rvačky, revoluce, emocí .. nebo prostě k záchraně života mladýho kluka.

Připojil jsem se ke kapele, vypadnul ze školy a vyrazil na cestu. Hladověl jsem. Ruce mi krvácely. Když jsem spal, spal jsem na podlaze. Na pódiu. Na zas*aný podlaze pod zas*aným pódiem. A miloval jsem z toho každou minutu. Protože jsem byl volnej. Chtěl jsem rozpoutat výtržnosti, vzruch, revoluci nebo zachránit nečí život tím, že je budu inspirovat, tím, že si zvolí nástroj jako jsem to kdysi udělal já. Chtěl jsem být něčí Edgar Winter. Chtěl jsem být něčí Naked Raygun. Něčí Bad Brains nebo Beatles. Protože TO bylo tou odměnou, TO byl ten záměr. Hráli jsme TEN typ muziky, takže jsme zůstali sami. Nebyly v tom pracovní příležitosti. Žádná síň slávy. Žádný trofeje. Žádná kreditka, žádný Benihana večeře (síť japonských restaurací v USA, pozn. red.). Naší odměnou bylo vědět, že všechno, co jsme dělali bylo naše a skutečný.

Na druhou stranu.. Nebylo to dlouho před dobou, kdy bych se našel uvízlej v Hollywoodu, bez centu v kapse, bez šance dostat se domů, odpadlej v Laurel Canyon.. v bungalovu s partou zápasnic v bahně. Radši se na víc neptejte. To by pak šlo o naprosto jinou z*urvenou keynote.

Bylo to tehdy, kdy jsem uslyšel tři slova, který mi navždy změnily život: „Slyšels o Nirvaně?“

Nirvana byla jedna z „nás“. Odchovaná na Creedence, Flipper, Beatles a Black Flag.. Vypadalo to, že sdílí stejný ideály, stejný zájmy.. Ale měla ještě něco navíc. Písničky a .. Kurta. Koho neměla? Bubeníka..

Zkoušeli jsme ve stodole. Každej den. Bylo to všechno co jsme měli. Žádný slunce, žádnej měsíc.. jenom stodola. A pak ty písničky. Kurt naprosto bez debat svůj hlas našel. Každá zkouška začínala improvizačním, zcela volným jamováním, což svým způsobem napomohlo i jako cvik dynamiky a hudební spolupráce, respektive komunikace. Mluvili jsme mezi sebou beze slov. Ústní komunikace nebyla v případě Nirvany nikdy silnou stránkou, takže jsme diskutovali svými nástroji. Spojení těch tří „hlasů“ pak případně vedla k základu, kterýho se chytla přední nahrávací společnost. Nebo třeba deset předních nahrávacích společností.

Najednou jsme byli součástí války chlápků z nahrávacích společností s parádníma botama od Freda Segala, chlápků z rádií, a taky malýma, jeden-hit zázrakama se skříněmi plných lacinejch boxsetů.. Zas*aná Benihana rázem taky klapla každej z*urvenej večer. Během jedný ze schůzek – v jeho výškový kanceláři jsme se sešli s Donnym Eienerem – se Donny, po tom, co jsme mu přehráli demo In Bloom otočil na Kurta a zeptal se: „Tákže.. co vlastně chcete, chlapi ..?“ Kurt se, zkroucenej ve svý židli, podíval na Dannyho sedícího za svým masivním stolem a odvětil: „Chceme bejt největší kapelou na světě.“

Chechtal jsem se. Myslel jsem, že si dělá prdel. Nedělal.

Dave Grohl při své keynote na hudebním festivalu SXSWJe dobrý připomenout, kde v tý době byla muzika. Tady je žebříček Top 10 magazínu Billboard z konce roku 1990:

10. Jon Bon Jovi, Blaze of Glory
9. Billy Idol, Cradle of Love
8. En Vogue, Hold On
7. Phil Collins, Another Day in Paradise
6. Mariah Carey, Vision of Love
5. Madonna, Vogue
4. Bel Biv Devoe, Poison
3. Sinead O’Connor, Nothing Compares 2 U
2. Roxette, It Must Have Been Love

A číslem jedna roku 1990 byl zas*anej Wilson Phillips s Hold On.

Jak mohl Kurt byť jenom pomyslet na to, že bychom rozčeřili tenhle příšerně mainstreamovej svět uhlazený popový muziky, to šlo mimo nás.. mimo každýho. Nedávalo to žádnej smysl. Jednoduše to bylo nepředstavitelný. Byl to druh marný, povrchní touhy, kterou jsme měli předurčenu zapudit.. ve výsledku ustoupit od našich záměrů, než být sami sebou. Myslím tím.. přesná definice slova Nirvana zní: „Místo nebo stav, který je charakteristický zapomenutím nebo osvobozením se od bolesti, obav a vnějšího světa.“ Jako hudebníci jsme vždycky zůstali se svými nástroji, den za dnem v našich pokojících jako děti, den za dnem v tý starý stodole. Co jsme z toho světa potřebovali?

Pár dalších lidí z nahrávacích společností s parádníma botama, pár dalších boxsetů, pár dalších večeří v Benihana.. a podepsali jsme smlouvu. Následujíc krůčky našich hrdinů ze Sonic Youth, uzavřeli jsme dohodu s David Geffen Company, všechny krámy naházeli do naší starý dodávky a vyrazili směrem.. do Sound City.

Šestnáct dnů, třináct písniček. Byli jsme zvyklí nahrávat 16 kousků za jeden den. Tohle ale bylo něco velkýho. Všechny ty chladný, deštivý dny strávený v tý stodole,  prosekávat se k těm písničkám, mluvit k sobě beze slov, hledat náš „hlas“.. všechno to bylo pro tohle.

Jakmile jsme zastavili na parkovišti u Sound City, rychle mi došlo, že tohle nebylo to velký, přepychový, přední hollywoodský nahrávací studio, který jsem si představoval. Ani náhodou. Byla to díra. Byl to zašlej, vyhaslej, špinavej pajzl ve skladovém areálu, hluboko v údolí San Fernando .. na míle daleko od jakýhokoliv Freda Segala nebo Benihany. Bylo to parádní. Známý pro všechny ty legendární alba jako After the Gold Rush od Neila Younga, Fleetwood Mac od Fleetwood Mac, Damn the Torpedoes Toma Pettyho, Heaven Tonight od Cheap Trick nebo Working Class Dog od Ricka Springfielda.. hotová posvátná půda.. Vypadalo to ale, že tam nikdo neuklidil od doby, kdy tam makali zas*anej Lindsay Buckingham se Stevie Nicks. Hnědej, zašlej koberec na zdech. Pohovka, kterou pronajímali po deset z*urvenejch let. Říkal jsem si.. vypadalo to jako u Chi Chi’s (síť mexických restaurací, pozn. red.) v plamenech.

Ale když jsme si poslechli naši první nahrávku In Bloom, okamžitě nám  bylo poselství Sound City jasný. Ta místnost a ta stará Neveho konzole něco zachytila. Něco, co jsme do tý doby nikdy neslyšeli. Neznělo to jako Bleach, naše první deska. Neznělo to jako Peel Sessions, kterou jsme dělali pro BBC, singl Sliver nebo jakýkoliv z našich demíček. Kdepak. Znělo to jako Nevermind. Byl to zvuk tří lidí, kteří hrají, jako by na tom měl záležet celej jejich život.. jako kdyby na tenhle okamžik, na možnost zaznamenat sami sebe na kotouč s dvoupalcovou páskou, čekali celej život.

Zhruba po týdnu v Sound City jsem začal mít z nějakýho důvodu obavy, že nás do tý doby nenavštívil nikdo z nahrávací společnosti, nikdo nekontroloval, co děláme. Zavolal jsem svýmu manažerovi Johnu Silvovi a ptal se: „Hele, máme se bát ..?“ On okamžitě odvětil: „Ne, dop*dele! Měli byste bejt šťastní! Ty zku*vený lidi tam s váma radši nechtějte!“ Jako obvykle, měl pravdu.. nechali nás o samotě.

Asi jako jsme si my nedokázali představit, že bychom byť jen zlehka měli proniknout do vod mainstreamu, nedokázal to vlastě ani nikdo jinej. Původní náklad Nevermind byl okolo 35 000 kopií. Dle jejich pohledu dostatečnej počet na to, aby značku udrželi v chodu po několik dalších měsíců. Docela slušnej náznak všeobecnýho očekávání. No.. těch pár kousků bylo pryč během pár týdnů. Během měsíce deska dosáhla na zlato. Kolem Vánoc se stala platinovou. S novým rokem jsme prodávali 300 000 desek za tejden.  Ten průlom, kterej byl tak moc nepředstavitelnej, se stal přílivovou vlnou.

Nikdy mi vlastně pořádně nedošlo, co se stalo. Načasování? Je to možný. Zástupy vzbouřený americký omladiny otrávený Wilsonem Phillipsem? Pravděpodobně.

Rád si ale myslím, že to, co svět slyšel v muzice Nirvany, byl zvuk tří lidskejch bytostí, tří rozdílnejch osobností, se svými rozpory a nedokonalostmi, s hrdostí předkládanými všem k poslechu. Tří lidí, který zůstali o samotě se svou výbavou, se svými životy, aby objevily svý hlasy. Bylo to upřímný. Bylo to pravý. A bylo to skutečný.

Až do tohoto okamžiku mi nikdy nikdo neříkal jak hrát nebo co hrát. A nebude mi to říkat nikdy.

Následovník Nevermind, In Utero, byl toho bezostyšným příkladem. Dvanáct písniček prakticky z fleku natočenejch během několika dnů, spolu s nechvalně známým producentem, tvrdohlavým vědátorem hudebního průmyslu, Stevem Albinim. Fakt to byl zvuk kapely „v místě nebo stavu, který je charakteristický zapomenutím nebo osvobozením se od bolesti, obav a vnějšího světa.“ Teď jsme to byli MY, kdo měl sílu. Už jsme nebyli Nirvana, ale NIRVANA. Teď nás ku*va musíte nechat bejt. Umíněný děcka, co nečekaně zdědili hrad? Možná. Spíš jako Lord of the Flies (novela od Williama Goldinga, pozn. red.) narušená kytarama..

Ale kam se vydat z tohohle bodu? Jako umělec vyrůstající v eticky se dusícím, punk rockovém undergroundu, s podmínkou odmítání podroby, korporátních vlivů a předpokladů.. kam se vydat? Jak se vypořádáte s tímhle typem úspěchu? Jak ten úspěch vymezíte? Je pořád odměnou fakt, že zvládnete zahrát písničku od začátku do konce bez jediný chybičky? Je to snad pořád ten moment, kdy objevíte novej akord, rozsah, že zapomenete na všechny svý potíže? Jak zvládnete přejít z jednoho z „nás“ k jednomu z „nich“?

Vina. Pocit viny je rakovina. Uvězní vás, umučí, zničí jako muzikanta. Je to zeď. Černá díra. Zloděj. Udrží vás od VÁS. Pamatujete si, když jste se naučili svoji první písničku, první riff nebo když jste napsali svůj první text? Žádná vina tehdy neexistovala. Pamatujete si, kdy to bylo o správně nebo špatně? Pamatujete si tu jednoduchou odměnu nebo prostě.. hraní muziky? Jste takoví a v jádru pořád budete. Hudebník. A o něm je to především.

S*át na guilty pleasure. Co takhle prostě.. potěšení? Naprosto popravdě a naplno tu můžu nahlas říct, že Gangnam Style je jednou z mých nejoblíbenějších z*urvenejch písniček poslední dekády. Je to tak! Je to horší nebo lepší než poslední album Atoms for Peace? Hmm.. Kéž bychom tu měli panelovou diskuzi celebrit jako rozhodčích, aby to za nás rozhodli! Co by udělala J-Lo (Jennifer Lopez, pozn. red.)? Stránky Pitchforku (hudební magazín, pozn. red.), pojďte sem, jen pojďte! Pitchforku, potřebujeme, abys nám pomohl určit hodnotu písničky! Koho to ku*va zajímá!! Žeru to, do p*dele! Kdo říká, co je dobrej hlas a co není. Hlas? Představte si Boba Dylana, jak tu stojí a zpívá Blowin’ in the Wind před Christinou Aguilerou. Hmmm.. Myslím si, že zpíváš nosem a zníš trochu příkře. Další …

Je to váš hlas. Opatrujte ho. Respektujte. Vychovávejte. Vyzývejte. Rozpínejte ho a řvěte, dokud není pryč, do p*dele. Protože každej je obdařenej přinejmenším takhle..  a kdo ví jak dlouho tomu tak bude.

Dave Grohl při své keynote na hudebním festivalu SXSW

Když Kurt zemřel, byl jsem ztracenej. Ochromenej. Muzika, který jsem do tý doby věnoval svůj život mě zradila, zlomila mi srdce. Hlas.. jsem neměl. Vypnul jsem rádio, schoval desky, zabalil bicí. Nesnesl jsem slyšet něčí hlas zpívat o bolesti, potěšení, lásce nebo nenávisti. Ani notu. Prostě to bolelo, moc bolelo.

Ale časem.. ten pocit, kterej jsem měl toho Dne nezávislosti, 4. července 1983, vespod těch schodů Lincolnova památníku.. ten pocit se ke mě vrátil. Ten, díky kterýmu jsem se cítil posedlej, posílenej, plnej inspirace, vzteklej, a zároveň tak zamilovanej do svýho života a muziky, že to mělo sílu k rozpoutání rvačky, revoluce, emocí .. nebo prostě k záchraně života mladýho kluka. Cejtil jsem to znova.

Dole v ulici jsem objevil studio. Zamluvil jsem si ho na šest dnů. Naložil všechno svý vybavení do auta, koupil dobrý, silný kafe a.. vrátil se do práce. Čtrnáct písniček za pět dnů, s jedním dnem na zmixování. Odehrál jsem každej nástroj, přebíhal z bicích ke kytaře, ke kávovaru, mikrofonu, zpátky ke kávovaru, k bicím, ke kávovaru.. Byl jsem to zas já, sám se svými nástroji, bez toho, aby mi někdo říkal co je dobře nebo špatně.. stejná kapela jednoho maníka o dvacet let později, vícestopý nahrávání čistě v mojí režii. I když už byly pěkně dlouho pryč dvoukazetový rekordéry a písničky o mým psovi, kolu, tátovi .. Zpíval jsem písničky o nových začátcích. A možná pár o mým tátovi..

Nakopíroval jsem 100 kazet. Dal jim jméno Foo Fighters tak, aby si lidi spíš mysleli, že to byla kapela, radši než jeden, po kafi napjatej feťák lítající od nástroje k nástroji. Rozdal jsem je přátelům, známým, pár lidem na benzínkách. Začínal jsem znova.

Nebylo to dlouho před tím, když mi zazvonil telefon. Chlápek z nahrávací společnosti. Těch šest dnů, který jsem sám trávil ve studiu a který jsem považoval za demíčka, experiment.. bral jsem to jako zas*anou terapii, do háje! A oni si mysleli, že to je deska. Vždyť jsem ani neměl kapelu! Zavolal jsem svý skvělý kamarádce a právničce, Jill Berliner, abych se poradil. A víte co mi řekla? O muzikantovi je to především.

Rozjel jsem vlastní značku, Roswell Records. Jop, dámy a pánové, zíráte na šéfa nahrávací společnosti.

I přes to, co všechno se událo, hluboko uvnitř jsem byl ten samej  kluk, kterej si ve svých třinácti uvědomil, že může založit vlastní kapelu, psát svý vlastní písně, nahrávat vlastní desky, založit vlastní značku, vydat vlastní desku, zamluvit vlastní termíny koncertů, psát a publikovat vlastní magazín, vyrobit vlastní trika.. Tohle všechno jsem mohl udělat sám. Může to teď bejt úplně jinej svět než tehdy, ale ještě jednou.. Neexistovalo správně nebo špatně. Všechno to bylo moje.

Foo Fighters měli od prvního dne to štěstí, že mohli fungovat v tomhle perfektním světě. MY jsme si psali písničky. MY jsme je nahrávali. MY jsme si dělali desky. MY jsme rozhodli, kdy se album stalo albem. MY to album vlastníme, předložíme vám ho na nějakou dobu, ale budeme ho chtít zpátky. Protože je MOJE.

Protože já jsem muzikant. A O MNĚ TO JE PŘEDEVŠÍM.

Představuju si, že důvodem, proč tu dnes stojím před vámi všemi je přesně tonhle. Jsem nejlepším bubeníkem na světě? Samozřejmě, že ne. Jsem nejlepší zpěvák-skladatel? Ani v týhle zas*aný místnosti! Ale od doby, kdy jsem slyšel Frankensteina Edgara Wintera na tom školním přehrávači ve svým pokojíku jsem zůstal  sám.. Sám, abych objevil svůj hlas.

Nedávno jsem režíroval celovečerní dokument o nahrávacím studiu, kde Nirvana před dvaceti lety natočila Nevermind.. Sound City. Ve filmu nevyprávíme jenom o tý magický díře, ale zaměřujeme se i na technologii a na to, co označujeme jako lidskou složku v muzice. Jak tyhle věci fungují vedle sebe?

Neexistuje správně nebo špatně. Je tu jenom VÁŠ HLAS. Váš hlas řvoucí skrz starou Neve 8028 konzoli, váš hlas zpívající z laptopu, váš hlas znějící z rohu ulice, cella, gramofonu, kytary, přes Serato (nahrávací software, pozn. red.) nebo Studer (výrobce audiopříslušenství, pozn. red.).. Nezáleží na tom. Na čem záleží nejvíc, na vašem hlasu. Opatrujte ho. Respektujte. Vychovávejte. Vyzývejte. Rozpínejte ho a řvěte, dokud není pryč, do p*dele. Protože každej je obdařenej přinejmenším takhle..  a kdo ví jak dlouho tomu tak bude..

Když ho chcete, je tu. Aktuálně, víc než kdy dřív, nezávislost muzikanta byla obdařena výhodami technologií, které umožní mladýmu muzikantovi plnýho inspirace založit si vlastní kapelu, psát svý vlastní písně, nahrávat vlastní desky, zamluvit vlastní termíny koncertů, psát a publikovat vlastní magazín .. i když, řekl bych, že se tomu teď říká blog, ne? .. Nyní se do toho můžete, víc než kdy dřív, pustit i VY, všechno to může bejt vaše. Pokud se poddáte svým nástrojům, můžete najít svůj hlas.

Dave Grohl při své keynote na hudebním festivalu SXSW

Není to tak dlouho, co jsem si domů přinesl novej boxset vinylů Beatles. Je to fantastický, velký jako kufr od Tumi.. Váží to snad 50 liber. Jak jsem vcházel do domu, moje dcerky, Harper, který jsou tři a Violet, který je šest, se podívaly a vydechly: „Co to je?“ Já odvětil: „To jsou všechny desky Beatles!!“ Teď už je to pořádná porce hodin, který jsem strávil vymýváním jejich mozečků písničkami od Beatles… jsou skvělý. Tohle byl ale vinyl! Nikdy předtím to neviděly. V jejich pokoji jsem zapojil gramofon, otevřel krabici, tady jsou písničky z týhle strany a tady zas z týhle.. opatrně položil desku na talíř.. zlehka posadil jehlu.. opatrně! Byly naprosto fascinovaný! Odešel jsem, vrátil se po půl hodině a holky.. tancovaly na Get Back, s obalama desek rozházenýma po celý podlaze. Zní vám to povědomě? Všichni to známe.

Jako hrdej táta se modlím, aby se jednou i ony poddaly svým nástrojům, aby si uvědomily, že muzikant je na prvním místě.. aby i ony našli svůj hlas, staly se pro někoho Edgarem Winterem, pro někoho Beatles.. aby rozpoutaly rvačku, revoluci, proud emocí .. nebo zachránily něčí život.

Aby se pro někoho staly hrdinou.

Ale znova.. Co já vlastně vím?

Děkuji moc za váš čas.

 

Dovětek autora: Pokud jste došli až sem, chápete. Přesto si ale dovolím poznamenat pár slov. Původně jsem přemýšlel, že z řeči pro tento článek vyberu jen některé pasáže. Poté, co jsem ji ale celou zhlédnul a přečetl.. Nešlo to. Proč? Nejspíše to už víte sami. To, co Dave v rámci SXSW řekl, by mělo být zarámováno a vyvěšeno v každém studiu, každý hudebník by ten text měl mít za povinnou četbu. V době, kdy se do obchodů běžně dostávají alba, jejichž interpreti kolikrát nemají s jednotlivými písničkami vlastně vůbec nic společného, nemohla být Daveova slova příhodnější. Škoda, že podobných výjimečných osobností je čím dál tím méně. Na druhou stranu, God Bless Mr. Grohl. Díky za pozornost. TH

 

Foto: Gary Miller/FilmMagic, Statesman.com


O autorovi

, zaměstnaný neumělec, už od útlého věku příznivec rockové muziky. Dlouho jsou jeho favority britští Queen, i díky kterým se později seznamuje s Foo Fighters – a postupně jim propadá. V diskuzích a na sociálních sítích jej naleznete pod přezdívkou letha.



Jedna reakce na Dave Grohl na SXSW: Na vašem hlasu záleží nejvíc

  1. cvarák

    Naprosto souhlasím s celým článkem i poznámkou autora na konci. Dave je úžasnej člověk a je škoda, že v ČR je tak málo lidí, co znají Davea i celý Foo Fighters.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru ↑