Podpořte nezávislý Nový deník

Témata Přípravy koncertu Foo Fighters v pražské O2 areně (27. 6. 2017)

Publikováno 14. 3. 2018 | 11:30 | Redakce Foo Fighters Czech & Slovak Fans

0

Deník bedňáka: Když se rocková show změní v celodenní dřinu

Většina z nás se 27. června loňského roku vydala vstříc pražské O2 Aréně a očekávanému vystoupení Foo Fighters bez větších starostí – v poklidu jsme si vystáli frontu u vchodů či poté ještě na ploše pomalu se plnící haly. Zatímco ale naše myšlenky okupovalo hlavně nadšení z blížícího se setkání s kapelou, jen o pár metrů dál právě odfukovalo několik desítek dělníků, techniků a bedňáků, kteří měli během uplynulých hodin co dělat, aby samotný koncert mohl začít přesně na čas a splnil všechna očekávání přítomných.

Read an English version here

Jak vlastně probíhá práce člověka, jenž se v dějišti akce musí pohybovat už od časného rána a úspěšnému průběhu chystané akce věnuje klidně i následujících 24 hodin svého času? Přesně takový sumář jste si mohli už dvakrát přečíst na stránkách českého hudebního magazínu Rock&All, kde se o své dojmy a zkušenosti přímo z „placu“ příležitostně dělí rock’n’rollový novinář Dan Sywala. Tématem jeho tamější rubriky Deník bedňáka se v září 2017 stalo i již zmiňované třetí zastavení Foo’s na našem území a my jsme velice rádi, že vám bezprostřední Danovy zážitky můžeme s jeho souhlasem přinést v následujících odstavcích.

Rock&All - banner

Bedňák, ten těžkej chleba má ..

Po delší době jsem si měl připomenout, jaké to je vstávat ve čtyři ráno, abych byl na pracovišti v pět. To by nebyl až takový problém, protože když na to člověk není zvyklý, tak je v tom i trocha adrenalinu a místo spánku je noc festivalem probouzení a usínání. Ještě horší to bylo se spojením k O2 Aréně. Prvním metrem bych se tam dostal v 5:01, takže jsem si od stanice i trochu zaběhal, abych si reputaci nepokazil hned první den. O alternativně pojmenované zastávce tramvají „Multiaréna Praha“ jsem se šikovně dozvěděl až druhý den. Vchod do arény číslo 31 jsem si však dobře pamatoval z rozhovorů, ale kam dál? Brigádník, který mi kontroloval batoh, mě instrukcemi dolů/doleva/dolů/doprava spíš zmátl a proto jsem byl rád, že se mě ujali dva budoucí kolegové. Zprvu jsem měl obavu, jestli si náhodou nespletli podnik, protože se oba náramně podobali existencím, které na nedaleké autobusové zastávce ukončovaly noční směnu na krabičácích. Jeden z nich byl kouzelný i těsně před směnou.

Přípravy koncertu Foo Fighters v pražské O2 aréně (27. 6. 2017)  Příjezd vybavení Foo Fighters do pražské O2 arény (27. 6. 2017)

Zatímco já jsem rozdýchával lehkou nervozitu před akcí a ujišťoval jsem se, že mám všechno, starší pán ve vojenském a s výrazným červeným nosem nespěchal: „Počkej kámo, dám si ještě cigáro,“ a párkrát si na záchodě potáhl. Poté vytáhl z batohu plastovou lahvinku, hlasitě se nadechl a pořádně si loknul. Protože jsme měli už asi deset minut zpoždění, snažili jsme se nenápadně vmísit k ostatním, kteří už skládali základní kostru pódia. Dlouho jsem beďňáka nedělal a protože se pokaždé vyrojí činnost, která je mi neznámá, razím pravidlo: Rychle to okouknout a snažit se být nápomocný jak jen to jde. Zasunout čtyři nohy do desky a napojit ji na ostatní není žádná věda, ale má to i pár podmínek, které je potřeba splnit. Na jejich plnění dohlížel vedoucí Vojta Parák a věřte mi, jeho doporučení si člověk vezme k srdci: „Kurva, kam to rveš? Hoši, kolikrát jsem vám do prdele říkal, že to musí kedrem ven?!“

Vláda pevné ruky nutností

Manažerský styl to byl opravdu svérázný, ale když jsem průběžně sledoval své kolegy a jejich chování, bylo to více než pochopitelné. Jakožto marketingový manažer, kterému neuškodí trocha pohybu a ušetřit na fitness centru, jsem tu byl spíše výjimkou. Směsku tvořili buď studenti, kteří zde jakožto hudební fanoušci, zažívají své první brigády, tak i lidé, kteří tu korunku potřebují o něco více a ideálně řečeno i osoby, které touží po druhé životní šanci. Narážím na jizvy na rukou a dentální mizérie několika extrémních příkladů. Zkuste pak tuhle sebranku korigovat vlídným slovem. Z našeho vedoucího se po čase stal obávaný diktátor ale i stand-up komik během porad. „Mazej se prospat do šatny! Já si tě pak vyzvednu,“ okřikl mladého Slováka, který od rána sotva viděl a těsně před okřiknutím na jedné desce už natvrdo spal. Naštěstí se jednalo o dlouhodobého kolegu, který mohl mít i několik směn za sebou a proto na něj byl Vojta překvapivě vlídný: „Do prdele běž už do té šatny. Nebudeš mít průser, jen si běž dát dvacet a já si tě pak vyzvednu.“ Ostatní ale nešetřil: „Kurva, máte to křivě! To jste slepí nebo to děláte schválně?!“

Příjezd vybavení Foo Fighters do pražské O2 arény (27. 6. 2017)  Příjezd vybavení Foo Fighters do pražské O2 arény (27. 6. 2017)

Na každou aktivitu, jsou tu osvědčení profíci, takže pokud se netoužíte něčemu novému přiučit, stačí se držet davu. Ale pozor, oko bosse je nekompromisní. Stačil i krátký pohled do kovové škvíry na rohu pódia, kde bylo několik barevných konfet a už jsem to schytal: „Kam to čumíš? Hledáš trsátka?!“

Základ pódia jsme měli hotový na čas, ale dodávky s vybavením od kapely měly zpoždění. Proto přišla možnost si trochu odpočinout a vyslechnout si další vlnu kázání od šéfa: „Hoši, bude to masakr. Takže nechci vidět, že někdo půjde na cigáro a hlavně co? Hlavně se nezraňte, protože tím naserete hlavně mě!“ Odpočívat však nemohli všichni, protože vždy se někomu hodila pomocná ruka. Jednou někoho potřebovali pracovníci Live Nation, jindy ochranka a pak třeba zásobování. Málokdy se nabízeli dobrovolníci a tak si o půltuctu chlapů museli důrazně říct. Odmítnout nešlo, ale někteří z nás uměli hlavu sklonit tak nízko, že je pomalu nebylo vidět. Taky jsem se vždycky nehrnul, ale většinou mi to bylo trapné a tak jsem se takhle třeba přihlásil na doplnění ledu v zákulisí. Zajímavá exkurze, ale horší už to bylo s těmi vůněmi z kuchyně, když má člověk v batohu jen vlastnoručně vyrobený sandwich.

Přípravy koncertu Foo Fighters v pražské O2 aréně (27. 6. 2017)  První fanoušci před pražskou O2 arénou čekají na Foo Fighters (27. 6. 2017)

Najednou se rozrazily dveře s tím, že dodávky jsou u vchodu. Zaujali jsme takticky místa v garážích a připravovali se na první výzvu dne, čímž byla vykládka. Naštěstí se do první řady vrhli ti největší z nás. Opravdu se hodí, když jsou v sestavě medvědi, kteří mají i přes dva metry. Vytahovat „kejsy“ o váze několika set kilo z nepříjemných výšek, v perfektně poskládaném kamionu je opravdu masakr.

Jak to zvládnout?

Když si chcete máknout a zapracovat na svalech, jděte do první řady. Činnost se pro vás vždy najde. Já jsem věděl, že mám před sebou ještě dlouhou směnu a budu končit tak za sto dvacet hodin a proto jsem si práci rozložil. Občas jsem něco vyložil, ale lidí bylo tolik, že nejlepší bylo přebíhat mezi činnostmi. Vyložit kejs, převést ho plac a než se vůbec člověk rozumným krokem vrátil pro další, už mu byla určena další činnost: „Kucííí, tohle je potřeba přenýst. Kucííí, potřebuju čtyři kluky na světla,“ a hned bylo co dělat. Každý si může zvolit své tempo, jak nejlépe umí, protože nás všechny prostě nejde ohlídat. Dlouhé toaletní pauzy jsem si ale nechal jako poslední možnost. Byli samozřejmě i tací, kteří si to uměli osvěžit i jinak. Speciálně umotaný a dobře schovaný „tabáček“ v kšiltovce může být sice fajn zpestření, ale když vás nechají obsluhovat a tahat drahé vybavení po hranách pódia, je to nepříjemný risk. Hlavně teda, když zahraniční tým zjistí, že mluvíte anglicky. Bylo nás poskromnu a proto si technici Foo Fighters drželi své překladatele po ruce. Výhodou však byla zajímavá a relativně smysluplná činnost.

Přípravy koncertu Foo Fighters v pražské O2 aréně (27. 6. 2017)  Přípravy koncertu Foo Fighters v pražské O2 aréně (27. 6. 2017)  Plánovaný setlist pro pražský koncert Foo Fighters (27. 6. 2017)

Zahraniční kolegové

Každá kapela si veze svůj tým techniků a ošlehaných profíků, kteří kompletní proces příprav pódia znají do posledního detailu. Ne, že bych nutně zavrhoval domácí postupy typu: „Ty vole, ser na to, to je v poho,“ a pak přirozeně následující „Kterej pičus se na to vysral?“, ale Angláni, to je prostě jiný čaj. Pánové umí úkoly výborně rozdělit, rádi poradí a hlavně, vše probíhá v klidu. Základem je slušnost, preciznost a vše je tak ideálně naplánované, že i tempo je rozumné. Dokonce se najde i prostor i na nějaký ten suchý humor. Jen pozor, můžete si myslet, jak dobře mluvíte anglicky, ale když na vás nějaký Skot vytáhne svůj akcent, „you are foked“.

Vyzkoušel jsem si všechno od montáže světel, správného napojení kabelů až po všelijakou logistiku na pódiu. Co jsme rozebrali, to si z pódia stáhl vysokozdvižný vozík. Mravenčí práce pod pódiem, u zvuku nebo v zákulisí jsem opravdu neměl možnost sledovat. Soustředil jsem se na to, aby večer můj sektor svítil a na nikoho nic nespadlo. Dost nahnáno jsem ale měl, když jsme posouvali kompletní vozík s nástroji za obrazovkami. Na jedné straně trčící kabely a na druhé roh pódia, které už to trochu vrzalo. Po obou stranách jen pár centimetrů a tak se člověk modlí, že to někdo na rohu „neodflákl“. Historkami o všemožných zraněních jsme si totiž krátili každou volnou chvíli.

Přípravy koncertu Foo Fighters v pražské O2 aréně (27. 6. 2017)  Yeti Ward chystá bicí pro Taylora Hawkinse (27. 6. 2017)

Ve finálních fázích bylo úžasné sledovat při práci techniky, kteří připravují a ladí nástroje přímo vedle vás. Neuškodí si ani takhle ulovit trsátko z předchozího večera. Stačí dávat pozor, když se rozdělává kotouč koberce, protože ty potvory z toho doslova vystřelují. Nemluvě o papírových setlistech. Když se blížila třetí odpolední, už jsme takticky chodili kolem Vojty, jestli náhodou už není čas některé z nás pustit. Bohužel, vždy se našel někdo, kdo zase něco potřeboval, ať už to byly bariéry nebo další práce v zákulisí. Každopádně, většina už se stejně flákala a tak Vojta ty, kteří netoužili po práci během koncertu, rozpustil. Abychom neodešli v zas tak rodinné atmosféře, tak si Vojta smlsnul na mladíkovi, který ten den vždy smolně přišel pozdě na porady, skákal mu do řeči a těsně před rozpuštěním měl už v ruce oběd. „To si děláš prdel? Já vás tu musím lovit jak debil a ty tu do toho žereš před všema? Víš co, já si myslím, že bychom se my dva měli rozloučit.“ Pokud jsem slyšel později správně, tak se odpoledne opil tak, že už ho Vojta ani do budovy nepustil.

Chvíle odpočinku před a během vystoupení Foo Fighters v Praze (27. 6. 2017)  Chvíle odpočinku před a během vystoupení Foo Fighters v Praze (27. 6. 2017)

Vymodlená pauza

Šestihodinnou mezeru mezi čtvrtou a desátou večerní, kdy jsem měl další nástup, jsem chtěl využít naplno. Doma jsem si naordinoval britskou snídaní, černé pivo a spánek. Když jsem se vrátil zpátky, ještě byl dokonce chvíli prostor se motat v zákulisí a různě nakoukávat na koncert. Bohužel, velice brzy nás srovnali a nahnali za pódium. Mezitím jsme opět dostali školení, rozdělili si role a vyčkávali. Kapela však neustále přidávala a tak jsme alespoň koukali přes rameno video techničce, protože dostat seřváno, za pár vteřin sledování koncertu opravdu nestálo. Mnozí dokonce spali, protože věděli, že „bourání“ je vždy ta největší výzva celé akce. Jen co kapela dohrála, vrhli jsme se všichni na svá místa a normálně klidní Angláni nasadili vražedné tempo. Odpolední praxe se hodila, protože to, co jsme dělali odpoledne, jsme museli stihnout za třikrát kratší dobu a neustále přebíhat tam, kde nás bylo potřeba. Jakmile jsem měl všechny své odpolední aktivity za sebou, vyhledával jsem vytoužené klidnější místo. Bohužel a naštěstí si mě odchytl technik, který mě a kolegu požádal smotat kabely, které se táhly od pódia, až ke zvukaři. Na jednu stranu bylo téměř nemožné je do „kejsu“ dostat, ale na druhou stranu, bylo konečně možné trochu zvolnit. Vše se zázrakem podařilo smotat, a když to nešlo, tak jsme na kejs sedávali jako na kufry před zimní dovolenou. Zároveň se podařilo zabít i kupu času. Jenže, hlavní chod nás teprve čekal a tím bylo nakládání kamionů.

Tady nebyl prostor pro jakékoliv zašívání. Podsadití řidiči uměli všechny dobře dirigovat a každý si máknul při skládání příšerně těžkých kejsů a jejich zvedání do absurdních výšek. Nemluvě o příšerném horku. Jenomže když to máte za sebou, je to úžasný pocit zadostiučinění. Naložené kamiony brzy vyrazily, ale pozor. Hned mi došlo, že tu pořád ještě je naše domácí skvadra a základní pódium. Abych řekl pravdu, ani mi nechyběly hlášky: „Kterej pičus to tak utáhl,“ „já se na to vyseru“ a „tuhle sračku dělám naposled“. Už jsem dostával křeče do čelisti ze všeho toho zívání, ale spíš jsem si to celé užíval a nakonec se těma hláškama i bavil. Snažil jsem se opět vychytat co nejvíce činností, abych moc neusínal a třeba se i něco přiučil. Když pak kolem třetí ráno Vojta pouštěl první várku lidí, „kteří musí ráno do práce“, s dovolením jsem se přihlásil. S jedním kolegou jsme dokonce stihli doběhnout tramvaj. Když jsem zalehl kolem půl páté a před osmou vstával, opravdu jsem si vážil toho, že tohle byla sváteční záležitost.

Text a foto: Dan Sywala

 

Dan Sywala je český editor hudebních magazínů Muzikus, Rock&All, Rock Hard, Harmonie, Full Moon či The Aardvark, dříve působil také v redakci Rock&Pop. Na svém kontě má stovky článků a rozhovorů kupříkladu s takovými hvězdami jako U2, Metallica, Deep Purple nebo Evanescence. Danův osobní, anglicky psaný web Rock’n’Roll Journalist, jehož prostřednictvím nabízí čtenářům netradiční pohledy do zákulisí svého řemesla, naleznete na adrese Rocknrolljournalist.com

Rock’n’Roll Journalist

Líbilo se? Nezapomeňte náš článek nasdílet 😉




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Za účelem omezení spamu používá tento web Akismet. Jak je nakládáno s Vašimi komentáři zjistíte na tomto odkazu.

Nahoru ↑