Témata Dave Grohl během příprav Saint Cecilia EP v Austinu

Publikováno 23. 11. 2015 | 22:21 | Tomáš Hajduk

0

Foo Fighters se opět loučí. „Kdy se zase uvidíme? Kdo ví?“ píše Dave

Vydání titulu Saint Cecilia EP nám nepřineslo jen radost z pětice nových písní, ale zároveň i obsáhlé rozloučení – Foo Fighters se totiž po dvou aktivních letech opět ukládají k časově neomezenému spánku.

Podobně jako před třemi roky, kdy Dave Grohl oslovil fanoušky kapely s poděkováním a dočasným „sbohem“ prostřednictvím sociálních sítí, také tentokrát jsme se od frontmana Foo Fighters dočkali dopisu, v němž se nezapomíná ohlédnout za událostmi, které kapelu provázely během natáčení alba a dokumentu Sonic Highways, následného celosvětového turné i nedávného nahrávání skladeb v austinském komplexu Hotel Saint Cecilia. A znovu se objevuje i jednoznačné sdělení, že následující měsíce o kapele rozhodně příliš neuslyšíme.

Celý dopis, vzhledem k tragickým událostem v Paříži rozšířený o dodatek z 19. listopadu 2015, si v české verzi můžete přečíst níže.

 

Překlad dopisu Davea Grohla z webu SaintCeciliaEP.com:

8. listopadu 2015

Hej.

Díky.

Vážně.

Stalo se to v texaském Austinu, 14. března 2013, během posledního vystoupení Sound City Players. Tehdy jsem od producentů filmu Sound City dostal malý, ale velmi podstatný a možná až prorocký dárek. Prázdný deník s malou poznámkou, která říkala něco ve smyslu ‚Blahopřejeme ke všemu se Sound City .. a teď vzhůru do nového projektu!‘ Byl to ten nejkrásnější způsob jak ukončit něco, co bych si tak strašně moc přál, aby trvalo věčně. S novým začátkem.

Základní myšlenka alba Sonic Highways se spolu s dokumentární sérií zrodila právě tehdy a tam, v malé zákulisní místnosti obklopené horami piva Lone Star a Stubbs barbecue. 8 písní, 8 měst, 8 studií a hudební putování našich životů. Bylo to opuštění naší pohodlné zóny a zároveň náročná výzva v podobě absolvování procesu odshora až dolů, co vdechlo Foo Fighters nový život a poslalo nás na cestu, která neoddiskutovatelně překročila všechna z našich prostých očekávání. A nyní nás kroky zavedly až sem – k dalšímu překrásnému zakončení.

Takže.. kde začít?

Za všechno vděčíme Mexico City.

Aniž by to sami tušili, lidi, kteří navštívili ty dva koncerty v prosinci 2013 na stadionu Foro Sol, pomohli zafinancovat natáčení a nahrávání hlavní části projektu Sound City. To oni byli rozbuškou, co zažehla tuhle petardu, zlato. Kdyby se koncerty neuskutečnily, spousta lidí by dost možná nikdy neslyšela neuvěřitelné a vskutku inspirativní životní příběhy Buddyho Guye, Stevea Albiniho, Iana Mackaye, Tonyho Joe Whitea, Zaca Browna, Dolly Parton, Rokyho Ericksona, Garyho Clarka Jr, Bruce Pavitta, Freda Drakea, Terryho Lickony, Joan Jett, Stevea Rosenthala, Nory Guthrie.. ten seznam je příliš dlouhý na to jej zde vypisovat. Ale kromě toho, že naší kapele během roku na cestách přinesli ekvivalent rokenrolové univerzity, dali celému světu dar ten vskutku nejcenějšší – inspiraci. Takže Gracias a todos, Mexico.. Bez Vás bychom to nezvládli.

Dave Grohl během druhého koncertu Foo Fighters v Mexiku (13. 12. 2013)

Netrvalo to dlouho a naše otrhaná, slátaná parta budižkničemů klopýtala od města k městu, od pobřeží k pobřeží a snažila se zapisovat každou píď ze sta důkazů o americké kultuře. Tancování v druhý řadě neworleanského průvodu, válení se v poušti pod hvězdami v Joshua Tree, courání ulicemi Chicaga v -34 stupních.. hotový americký sen, co se stal realitou. Naším jediným úkolem bylo sdílet s vámi tyhle momenty, přičemž stateční lidé z HBO nám v tom fakt důvěřovali (velmi otevřeně, hodí se dodat). Slepá víra? Možná. Ale bez Niny Rosenstein by z nás nikdy nebyli lidé, kterými dnes jsme. Když se ohlédnu zpátky, dokázala nám předat něco nesmírně velkorysého: jedny z nejúžasnějších zážitků, které si budeme pamatovat po celý zbytek života. Všichni ti lidé a místa, co jsme navštívili a prožili, zaplnili naše srdce.. a vlastně i naše písně. Takže moc díky, Nino. Jsme tvoji. Ale, plni soustředění na ten moment, ani v těch nejdivočejších snech jsme si nepředstavovali tu třiadvacetiměsíční bouři, co byla před námi. Zkrátka jsme posunuli jednu nohu před druhou a stále se pohybovali..

Musím přiznat, že jsem nikdy nijak nesledoval náš další program. Příliš jsem se toho obával. Věděl jsem, že to bylo ono. Tohle bylo fakt velký. Mluvilo se o stadiónech, výročích a televizních vystoupeních. Jižní Afrika, Korea, Kolumbie. Letterman a Glastonbury. Všechno se to zdálo až moc dobré na to, aby to byla pravda! Ale jako obvykle jsme nechali hlavy dole a snažili se ocenit každý okamžik, kterým jsme prolítli. Protože si uvědomíte, že nic z toho všeho se vlastně nemělo stát. Nikdy. Jakmile se pomalu přiblížilo naše dvacetileté výročí, bylo příliš těžké se s úsměvem neohlížet zpátky na všechny ty roky, zatímco jsme zároveň v úžasu a nevěřícnosti kroutili hlavami. Z dodávky Mikea Watta a turné roku 1995 na RFK Stadium ve Washingtonu (koncert v mém rodném městě) dne 4. července 2015.. Tyhle body se v reálném životě vždycky nemusí zákonitě pospojovat, víme? Lidskou mysl to mate pořád. Ale kořist z těchto požehnání nám není zatracena. Dbáme o každou z nich.

Dokonce i katastrofy.

Šťastná pauza? Jo, možná to tak můžete nazývat. Göteborg byl rychlou připomínkou toho, že život je krátký a že jsme tu všichni proto, abychom jej žili společně – bez ohledu na to s čím se potýkáte. (Hudba! Perfektní léčivo!) Jasně, že týdny a týdny šoupání hotelovými místnostmi po svém zadku, se sádrou na noze a snažíc se o samostatné zabalení si kufru před tím, než jsem se odhodlal zavolat na recepci, se stalo ku*va rychle vyčerpávajícím. Ale jako obvykle – posouval jsem jednu nohu před… no vlastně celkem dlouho jsem hýbal jenom tou jednou, že jo…

A pak se všechno změnilo. Energie. atmosféra. TRŮN. Už mě netrápilo se mrknout na program, byl jsem na něm přilepený. Úkol, před který jsme byli postaveni se stal spíš misí, možná výzvou, chcete-li. A to se projevilo. Patův úsměv byl rázem ještě širší (neomylný barometr na cokoliv), Chrisova sóla byla ještě rychlejší (díky bohu, že aspoň někdo ví, co tam nahoře dělají), Nateovy pohyby na pódiu byly odvážnější (jednou jsem ho vídal jenom nalevo ode mne) no a Taylorovy bicí se.. no.. prostě zrůžovely. Nicméně ne bez pomoci pracovitých frajerů, které někteří možná označují jako Foo Fighters road crew (my je rádi označujeme jako rodinu, stylem hodně do té Mansonovy…). Rozhodně si zaslouží lví podíl uznání za to, že tenhle cirkus udrželi po dobu 6 měsíců ve stavu pohotovosti. Takže.. dejme si na ně dnes večer výbornou a teplou dietní kolu. Jsou to ti nejpracovitější parchanti v tomhle byznysu. Na zdraví.

A tak jsme se vlekli dál. Jakmile se zvedla opona, jakákoliv únava byla okamžitě konfrontována explozí energie. Jakákoliv bolest se okamžitě potkala s adrenalinem tisíců zpívajících hlasů. Každý z vás nás po pěknou chvíli držel v chodu. Jedné noci, v momentě, kdy jsem měl pocit, že jsem se dostal na hranici sil, konec toho lana, došlo mi, že těch pár hodin, které jsme společně trávili během každého koncertu, bylo něco jako těžká deka, pod kterou se dalo zašít. Vždycky jsem se mohl spolehnout na naše společné chvíle, že mě posunou k další zastávce. Znova a znova. Z Chicaga do Ceseny.

Jak už bylo řečeno… vždycky jsme byli celkem dobří ve schopnosti trefit moment, kdy je čas to na chvíli odpískat. Přijde vám na mysl, že pokud nebudete dost opatrní, takříkajíc vám dojdou drobky, abyste našli cestičku domů – a zůstanete navždy sedět v hlubokém lese. Zasáhlo mě to před pár měsíci, myšlenka se připlížila a poklepala mi na rameno, jako by chtěla říct: „Hele, je blbost všechno strávit na jednom místě, de*ile.“ Střízlivé připomenutí, že všechno dobrý jednou musí skončit. Samozřejmě, že bychom mohli pokračovat. Konec konců, dostali jsme se tak daleko, že jo? Co takhle dalších dvacet let?

Zhruba v té době jsme dorazili do Austinu v Texasu, abychom zahráli na festivalu Austin City Limits. Obrovská akce, dva týdny a stovky umělců.. mělo to být jedno z našich posledních amerických vystoupení v rámci propagace k Sonic Highways. Je v tom určitá hořkosladká úleva, že jo. Z jedné strany si při odhadování života mimo váš autobus schováváte pod křídly všechny ty mimořádné zážitky a z druhé zas máte obavy, že nadšení a radost ze sdílení muziky s lidmi po celém světě z vás jednou, jakmile ta éra bude pryč, udělá prázdnou skořápku.

Hotel Saint Cecilia, pojmenovaný po svaté patronce hudby, je známý jako: “Vydatný ústup ze světa.“ A věřte mi, že tomu tak je! 14 pokojů a k tomu malý bar, vše zastrčené mezi stromy v rušné austinské čtvrti. Když tu naše dodávka 30. září 2015 v časných ranních hodinách zastavila, zasáhnul mě poněkud impulzivnější nápad: nahrát pár písniček během našeho volna a pustit je do světa jako naše „díky“ za uplynulé dva roky. I když je špičkové nahrávací studio přímo přes ulici (Arlyn Studios, najděte si to), Jenny, ředitelka Saint Cecilia, nám nabídla možnost natáčet přímo v hotelu. Ta nejštědřejší, ale zároveň nereálná nabídka. I když, poté, co jsem si to několikrát probral v hlavě, dávalo to perfektní smysl! Vrátit se do města, kde se zrodil celý koncept Sonic Highways, poslední skládání nástrojů do místnosti, která nikdy nebyla zamýšlena jako nahrávací studio a lá Sonic Highways a tvořit trochu muziky! Víra? Osud? Byl jsem moc utahaný na to, abych ty s*račky řešil, takže jsem zapadnul do pelechu a druhého dne ráno zavolal pár lidem…

Fotografie z natáčení nového EP titulu v Austinu

Kolem šesté hodiny večer další den byla obyčejná kancelář proměněna v režijní místnost a bar byl zaplněn mikrofony s kabeláží. Zesilovače byly v kuchyni. Bicí před krbem. Instantní studio, s poklonou legendárnímu Kevinu Szymanskimu! (Mimochodem, ta efektní počítačová udělátka jsou fakt pohodlná! Ale o tom zase jindy…) Připravily se Margarity, na kus řeči se zastavili kamarádi, slunce zapadlo a za chvíli jsme dělali takový hluk, že jsme přinutili sousedy okolo, aby začali pít s námi. Vytahovaly se riffy a nápady, písničky, které roky ležely neznámo kde, kusy, které zůstaly celé roky nedokončené. Jako hudební retrospektivou jsme prolézali desítky skladeb, které nikdy nikdo neslyšel, kousky, které zůstaly z každého alba na podlaze střižny. Náš vlastní hudební zápisník. (The Neverending Sigh je dvacet let stará! Pro ty nejnáročnejší fajnšmekry z vás – jednou se nazývala ‘7 Corners‘.) Bez jakéhokoliv obvyklého tlaku nebo očekávání, co obvykle doprovází tvorbu „alba“, jsme šťastní a odpočatí posedávali a v klidu hráli. Skutečná „This Is Your Life“ od Switchfoot v podání Foo Fighters. Bylo to skvělé, ale zároveň i hořkosladké – díky zřejmému faktu, že se všechno blíží ke svému konci.

Kolem půlnoci dorazili chlapci z Preservation Hall Jazz Band a posezení se rázem zvrhlo v rozjetou párty. Kytary zůstaly díky rohům zapomenuté a celá místnost začala naplno swingovat (otáčet se?). Lidé tancovali mezi kabely a mikrofony, za barem, na akustické kytary brnkaly na terase. Danny Clinch zase dělal to, co obvykle Danny Clinch dělá – mezi koktejly zaznamenával všechny ty momentky do svých nádherných fotografií. Gary Clark Jr. seděl na terase jen za světla svíčky, jamující s přáteli z gauče. Jak hodiny plynuly, atmosféra se dostala přesně do bodu, do kterého by se měl dostat každý zážitek z natáčení: K oslavě. „Pořád nahrávej! Pořád nahrávej!“ prohlašoval před lety Jack Black v jedné neslavné epizodě Tenacious D. Pravdivější fráze nebyla nikdy řečena. Protože možná zkrátka prošvihnete něco, k čemu se už znova nikdy nedostanete. Okamžiky, ke kterým dojde jednou za život. Ve chvíli, kdy víkend skončil, měli jsme z té miniaturní místnosti dokončených 5 písní.

Druhý víkend byl věnovaný nahrávání vokálů a kytar v mý ložnici – pokoj číslo 4. Další přátelé, další Margarity, oheň v ohništi. Do místa dění vplula nejvíc nejúžasnější Cambria Harkey pohazující foťákem, aby se ujistila, že to všechno není jen sen. Veranda bzučela aktivitou, zatímco já nahrával vokály v koupelně a chodil sem a tam, abych si poslechnul předchozí pokusy. Konferenční stolek zůstal zahrabán pod hromadou kytarových pedálů, načmáraných textů, pivních lahví a popelníků. V jednu chvíli vešla do dveří známá tvář a řekla: „Dave… tady Ben Kweller…“ To bylo let od doby, kdy jsme se viděli naposledy! Tak strašně moc talentovaný kluk. Objali jsme se, zmáčkli „přehrát“, abychom si poslechli poslední vokální pokus a on najednou začal zpívat, v perfektní harmonii s mojí linkou. Bez zaváhání jsem mu hned řekl: „Seber se a okamžitě to nazpívej!“ A tak sebral kávou potřísněný stojan se mnou načmáraným textem a vystřihnul svůj part ve dvou dokonalých pokusech. Pořád nahrávejte, dámy a pánové. Pořád nahrávejte. Noc se postupně vytratila, rodina a přátelé se rozešli a já padnul za vlast s mým stále zaplým zesilovačem u hrany postele.

Fotografie z natáčení nového EP titulu v Austinu

Bylo zdrcující to místo opustit, přinejmenším. Vážně mám dojem, že naším odtržením od Saint Cecilia jsme tam nechali část naší kapely. Dokonalá jednota života, lásky a hudby je něco, co se objeví jen sem tam a za určitých okolností. Jakmile máte pocit, že ten moment přichází, musíte jej zachytit. To místo a všichni ti lidé umožnili Foo Fighters poslední pořádný nádech před tím, než se zavře opona. Důkaz naštěstí objevíte v písničkách, které vám dneska předkládáme. Díky, Saint Cecilia. Cítili jsme se u tebe jako doma.

A… hudba? Možná jsou ty písně drobečky, které nám pomůžou opět najít cestu zpátky – až nadejde čas. Teď by se nám ale celkem hodilo spíše to bloudění lesem. Další prázdný zápisník, další poklepání na rameno… tyhle věci se nikdy nenachází daleko za námi. To, co nás v těch lesích čeká, mě už teď povzbuzuje…

Takže nyní, zatímco během našeho závěrečného turné pro Sonic Highways sedím na hotelovém pokoji v Berlíně a počítám dny do našeho návratu domů, nemohu si pomoci a přemýšlím nad tím, kdy se zase potkáme. Kdo ví? Ale, stejně jako s čímkoliv ostatním kolem Foo Fighters, stane se tak jenom tehdy, kdy se objeví ten správný pocit… Pocit, který je snadný vycítit.

Každému z vás, kdo udělal poslední roky těmi nejlepšími, které naše kapela kdy prožila, díky. Dali jste nám tak strašně moc, za což jsme neskonale vděční.

Vážně.

Jedna noha před druhou…

Dave

 

 

19. listopadu 2015

Dovolte mi dnes večer začít s předmluvou k dopisu, který jsem během závěrečné části turné k Sonic Highways napsal v mém hotelovém pokoji v Berlíně. Cítil jsem potřebu napsat tyto řádky s ohledem na srdcervoucí tragédie z 13. listopadu 2015, díky kterým tento projekt získal zcela odlišných odstínů. Jako ostatně všechno, zdá se..

Přípravy Saint Cecilia EP se rozběhly během letošního října jakožto oslava života a hudby. Hlavní myšlenkou je, že jsme ve světle blížícího se závěru našeho turné chtěli s vámi všemi sdílet naši lásku k obojímu – na oplátku za všechno, co jste nám dali.

Teď je tu však nový nadějeplný záměr, že čerstvé skladby snad, byť i tím nejmenším způsobem, dokáží přinést trochu světla do tohoto občas temného světa. Aby nám připomněly, že hudba je život a že naděje se zhojením jdou ruku v ruce s písní. Toliko nikdy nemůže být sebráno.

Všem těm, kdo byli zasaženi zvěrstvy v Paříži, všem blízkým a přátelům – naše srdce jsou s vámi a vašimi rodinami. Jednoho dne se opět vrátíme a naší muzikou oslavíme život, lásku. Tak, jak to mělo být učiněno.

Dave Grohl

 

Na závěr jen krátký dodatek. Doufejme, že Foo Fighters naleznou v textu zmiňovanou „cestičku z lesa“ opět co nejdříve. Bez vás by to tu totiž vážně nebylo ono, pánové.

Díky za všechno, Dave, díky za všechno, Foo Fighters!

 

Překlad textů: autor, Foto: Foo Fighters


O autorovi

, zaměstnaný neumělec, už od útlého věku příznivec rockové muziky. Dlouho jsou jeho favority britští Queen, i díky kterým se později seznamuje s Foo Fighters – a postupně jim propadá. V diskuzích a na sociálních sítích jej naleznete pod přezdívkou letha.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru ↑