Rozhovory Novoselic, Cobain a Grohl, členové slavné skupiny Nirvana.

Publikováno 27.9.2013 | 19:20 | Tomáš Hajduk

0

In Utero oslavilo dvacet let od vydání. Vzpomíná i Dave Grohl

V sobotu 21. září 2013 uplynulo už dvacet let od vydání třetí řadové desky legendární Nirvany. O přípravách a natáčení In Utero, ale i vzájemném vztahu s Kurtem Cobainem, si Dave Grohl popovídal s Davidem Frickem ze serveru Rolling Stone. My vám jako obvykle přinášíme český přepis.

„Je hned několik způsobů, jak se na něj dívat,“ říká Dave Grohl na adresu In Utero, posledního studiového alba, na kterém pracoval jako bubeník Nirvany, též triumfálního punkového návratu skupiny po monstrózním úspěchu multiplatinového Nevermind. „Můžete o tý desce mluvit jako o významném úspěchu..“ (odmlčí se) „..a můžete si ji taky spojit s hodně podělaným obdobím.“

V Grohlově nahrávacím studiu 606 v losangeleském San Fernando Valley je časné ráno. V nahrávací místnosti v přízemí se schází producent Butch Vig spolu s členy Foo Fighters, aby pokračovali v předprodukčních pracích na chystané řadové desce. Nahoře v obýváku si Grohl zatím připomíná dvacáté výročí In Utero, desky poprvé vydané v září 1993 a během tohoto měsíce znovu připravené v podobě deluxe reedice s raritními demy, živými záznamy, remixy a rozhovorem – jedním z jeho nejdelších a nejhlubších interview k posledním dnům Nirvany a jejího frontmana, zpěváka, kytaristy a skladatele, Kurta Cobaina.

Dave Grohl během koncertu Nirvany v roce 1993Grohl spolu s baskytaristou Nirvany Kristem Novoselicem na nahrávce dlouze hovořili o In Utero i jeho tragickém vyvrcholení – Cobainově sebevraždě v dubnu 1994. Bubeníkovy vzpomínky na In Utero a neblahá tušení vzhledem ke Cobainovým písním byly přitom neobyčejně živé a detailní. Následující řádky jsou úryvkem z našeho rozhovoru, po kterém mě Dave provedl svým studiem, včetně chodby, kterou zasvětil právě Nirvaně – celá je lemována plakáty z turné i zlatými či platinovými oceněními z celého světa.

 

Do Nirvany jsi přišel akorát v době, aby sis zahrál na Nevermind. Měls vůbec možnost rozvinout s Kurtem nějaké pouto?
Každá kapela, který jsem byl až do týhle doby součástí, byla vlastně skupina přátel, kteří se dali dohromady za účelem dělání muziky. Případně jsme se stali rodinou během turné. S Nirvanou to bylo trochu jinak – žít s Kurtem bylo zábavný, v mnoha věcech však sám sebe emocionálně izoloval. Měl ale zároveň skutečnou, milou povahu. Nikdy jste se kvůli němu necítili nepříjemně. Žít s ním v tom malém apartmánu v Olympii ve Washingtonu, to byl ten určitej druh pouta. Pořád to ale byla úplně jiná rovina, než jeho vztah s Kristem.

 

Jak bys ho popsal?
Díval jsem se na oba jako na spřízněný duše. Měli pro sebe takový nádherný, nevýslovný pochopení. Tihle dva chlapi společně tvarovali Nirvanu po estetický stránce. Každej vtípek, rozmar nebo zvláštnost, která vzešla od Nirvany, vlastně vzešla od nich. Řekl bych, že s tím má hodně co dělat jejich společný vyrůstání v Aberdeenu, získaný zkušenosti během těch tvárnejch let.

Po hudební stránce byla ta chemie hodně jednoduchá, všechno co jsme potřebovali bylo bejt sami sebou. Mohl ses připojit ke kapele aniž bys lidi v ní před tím vůbec někdy potkal, hnala tě prostá touha bejt hudebně silnej. Hodněkrát se mi stalo, že jsem se cejtil jako naprostej cizinec. Byl jsem zvyklej na lidi, se kterými jsem se znal od svých třinácti a najednou žiju v podělaný Olympii, s někým koho ani neznám. Žádný výsluní, jenom muzika.

 

Pořád se vracím k prvnímu verši z ‚Serve the Servants‘: „Pocit úzkosti během dospívání se vyplatil.“ Vyplatil se tobě s Foo Fighters i tímhle studiem. Mohlo to být Kurta. Obecně ta neschopnost užívat si plody svý práce byla jedna z jeho největších slabostí.
Netuším, kde se to vzalo. Existuje celá řada umělců, kteří nepřemýšlí nad správností svýho díla. Chápu to. Znám spoustu lidí, kterým by nevyhovovalo cokoliv z toho, co znamená být v kapele velký jako Nirvana. Čemu naopak nerozumím je to, že někdo nedokáže ocenit ten jednoduchý dar být vůbec schopen muziku dělat.

V době, kdy se stala Nirvana populární, přišel obtížnej zlom. Pohybujete se v undergroundový punkový scéně s hrdiny jako Ian McKaye nebo Calvin Johnson. Zoufale si přejete jejich uznání, protože to ve vás utvrzuje toho hudebníka. Něco jako “Doopravdy jsem“.

Já měl asi kliku. Protože když jsem se vrátil do Washingtonu, všechny moje vzory mi tvrdili, jak hrdí byli, že jsem se stal pos*anou komerční rockovou hvězdou (usmívá se). Ta tíha z mých ramen spadla, už jsem se o to nestaral. Možná právě s tím souvisely Kurtovy stavy úzkosti. Bál se, že ho lidi z branže nebudou respektovat, nebudou respektovat kam se dokázal dostat.

 

Frontman Nirvany Kurt Cobain. Milá povaha, nikdy jste se kvůli němu necítili nepříjemně," říká Grohl.Zmínil jsi, že dění kolem Nirvany bylo v devadesátém druhém poněkud.. zvláštní. Hodně se zkoušelo, ale moc nekoncertovalo ani nenahrávalo. Byli jste v tý skvělý pozici, kdy jste byli schopní udělat cokoliv jste chtěli, ale zároveň jste vlastně nevěděli co a nebo jak.
Ozvali se lidi z Lollapaloozy: „Musíte být headlinerem festivalu.“ Šel jsem se mrknout na koncert U2 s Pixies a najednou jsem zataženej k Bonovi do šatny: „Musíme udělat společný turné.“ Volají Guns N‘ Roses. Říkám si: „Co se to dop*dele děje?“ Že jsme toho moc neudělali pro nás bylo jedině dobře. Zároveň to ale bylo jako držet zápalku a sledovat jak hoří k tvým prstům. Byla jen otázka času než se něco stane.

Nahrávali jsme několik písniček, jednu jako singl s Jesus Lizard, druhá byla cover Wipers. A Kurt říká: „Hele, mám nápad na novej song.“ Zahrál Frances Farmer Will Have Her Revenge on Seattle a bylo to prostě jako: „Bože, bude z toho další deska.“

 

V jakém stavu stavu byla ta písnička, když jí zahrál poprvé? Jak s ní vlastně mohl jen tak přijít ze svojí ložnice?
Ten den byl u mě v suterénu. Řekl: „Hele, sleduj,“ a zahrál ten riff. Došlo i na Very Ape. Možná jsme si na to i zajamovali. Když Nirvana tvořila, obvykle se moc nediskutovalo. Chtěli jsme, aby všechno bylo bizarní. Nešlo nám o nepřirozený kompozice. Písnička jako Heart-Shaped Box – začli bychom jamovat. Kurt by zahrál riff, Krist by se naladil na to, co dělá a já bych hrál s nima. Dostali bychom se do dynamiky, hráli hlasitě, tišeji, znovu hlasitě. Spousta těch tichých-hlasitých věcí vznikla právě z experimentálních jamů.

 

Jak ses vyrovnal s Kurtovým užíváním drog?
S drogama jsem skončil ve dvaceti. Nikdy jsem nezkusil heroin ani pilulky, zůstal jsem u LSD a trávy – prostě se bavil. Jakmile dojde na opiáty, to je něco úplně jinýho. Mě to naštěstí minulo, to ale neznamená, že mi to bylo jedno.

Už jsme nebyli v tý dodávce, v tom malým klubu. Citovej odstup bys vnímal, svým melancholickým způsobem. Byly časy, kdy byste spolu několik dnů nemluvili, ale zároveň spolu vystupovali. A pak do sebe vrazili na chodbě a řekli si: „Měli bychom si pořidit minibike, jakmile se dostaneme domů. Znám cestu za barákem, kudy se můžeme projet.“ Nebo: „V prodejně sekaček mají motokáry. Měli bychom si je koupit.“ Pořád by tam existovaly tyhle momenty citovýho souznění.

 

Stalo by se to? Fakt byste šli na motokáry?
Jasně že ne (směje se). Všechno cos potřeboval byl moment ujištění – pořád tu jsme jeden pro druhýho.

 

Krist Novoselic během koncertu Nirvany v roce 1993Co si pamatuješ z příprav In Utero? Užíval tehdy Kurt heroin? Krist si to nemyslí.
Tak to fakt nevím, chlape. To byla hrozně zvláštní věc. Tehdy v únoru jsme byli izolovaní v Minnesotě, v baráku uprostřed zasněženýho nic. Natáčeli jsme se Stevem (Albinim, pozn. red.) – zmáčknul ‚nahrávat‘, my jsme udělali další kousek, on pak na to „Fajn, co dál?“ Počkej, je to v pohodě?

Spolupráce s Butchem Vigem na Nevermind byla úplně jiný cvičeníčko. Udělali jsme album, aby bylo TÍM albem. Byli jsme nadšení. Byli jsme v tom místě zavření a cvičili tak dlouho.. uvolnění a zároveň napjatí tak, jak jsme potřebovali bejt.

In Utero jsme prolítli, já měl hotovo po třech dnech. Zbejvalo mi deset zku*venejch dní, abych seděl na prdeli ve sněhu a neměl co dělat. Jakmile jsme dokončili instrumentální složku, bylo na Kurtovi aby nahrál svý stopy s vokály.

Pamatuju si, že se každej obával tempa Heart-Shaped Box. Synchronizovaný stopy ale prostě nebyly cool. Kurt a Steve přišli s nápadem, že bychom měli kvůli tempu použít stroboskop (směje se). Řešili jsme to dlouho – že vlastně tempo diktovat nebude, maximálně naznačí.

 

Nebo vás zhypnotizuje.
Říkal jsem: „Fajn chlapi, cokoliv ode mne chcete.“ Seděl jsem tam po jednu nebo dvě verze, s tím podělaným stroboskopem v mým ksichtě. Prakticky jsem dostal záchvat. Říkal jsem: „Můžeme prostě hrát? Zkusme to stylem příliv a odliv, neřešme to.“

 

Překvapilo tě, když Kurt během příprav In Utero přišel s nápadem natočit tvojí ‚Marigold‘? Je to vlastně jediná písnička na desce Nirvany, se kterou neměl nic společnýho.
Napsal jsem jí a natočil na kazetovej rekordér v baráku. Byl ve svým pokoji a já ho nechtěl budit. Postupně jsem zaznamenával jednotlivý části a tiše šeptal do mikrofonu. Dodělával jsem zrovna vokální harmonie k refrénu a v tom se otevřely dveře. Povídal: „Co to má bejt?“ „Jenom taková malá věc, co jsem napsal.“ „Nech mě si to poslechnout.“

Seděli jsme tam, několikrát písničku přehráli. Já jsem obstaral vysoký harmonie, on zas ty hlubší. Je zábavný dávat dohromady song s někým dalším. Nikdy jsem to nedělal. Píšu písničky a kapela je se mnou pak hraje. Ale sedět s někým tváří v tvář, to je něco úplně jinýho. Netuším, jestli s tím měl Kurt nějakou zkušenost, bylo to jako nějaký hodně trapný rande naslepo. „Takže ty taky zpíváš? Ok, pojď to teda sladit dohromady.“ Byl jsem tehdy i trochu stydlivej.

Strašně moc mi to lichotilo. Pamatuju si ale, že to byl spíš možná Steve, kdo řekl, že by se měla Marigold na album dostat. Byl jsem zároveň zděšenej (směje se). Ne, ne, počkat! Bylo to jako v tom známým vtípku – Co je poslední věcí, kterou řekne bubeník, než ho vykopnou z kapely? ‚Hele, napsal jsem písničku.‘

Samozřejmě to nakonec neklaplo (Marigold se objevila na B straně Heart-Shaped Box, pozn. red.). A jsem za to rád, protože to album si takhle zachovalo celistvost Kurtovy fantazie. Pořád jsem ale byl šíleně polichocenej: „Vážně, tobě se to líbilo?“

 

Dave Grohl a Krist Novoselic před premiérou Sound City v Los Angeles

 

Vybavíš si, kdy jsi viděl Kurta naposledy a cos mu řekl?
Zavolal jsem mu po tý příhodě v Římě (V březnu 1994 se Cobain během evropského turné v hotelu předávkoval prášky v kombinaci s alkoholem. Nirvana se následně vrátila do Seattlu, kde frontman o měsíc později spáchal sebevraždu, pozn. red.) Řekl jsem mu: „Kámo, všechny jsi vyděsil. Fakt nechci, abys umřel.“

Pak jsem ho ještě potkal v kanclu u našeho účetního v Seattlu, když on zrovna vycházel a já šel naopak dovnitř. Usmíval se a říkal: „Hej, jak je?“ Já mu odvětil: „Zavolám ti.“ On na to: „Jasná věc.“

 

Je na In Utero něco, co by si lidé měli obzvlášť poslechnout a zamyslet se nad tím? Aby pochopili Kurta jako lepšího člověka, umělce a ne jako postavu tragéda? Díky tomu následnýmu balastu je těžký to album vzít tak, jak asi původně zamýšlel.
Desku je třeba poslouchat tak, jako by vyšla zrovna dneska. Je to přesně ten problém, který s In Utero mám i já. Poslouchal jsem to album rád. Teď už ale ne, právě kvůli těm věcem okolo. Za mě platí, že pokud si to poslechnete bez myšlenky na úmrtí Kurta, nejspíš se k původním ideám dostanete. Jako moje děti. Vědí, že jsem byl v Nirvaně. Vědí, že se Kurt zabil. Neřekl jsem jim, že to byla sebevražda, jsou jim přeci jen teprve čtyři, respektive sedm let. Každopádně když In Utero poslouchají, je to z tý čerstvý perspektivy poprvý přehrávanýho alba, s jeho původními záměry.

 

Foto: DGC, MTV, Adrian Garro


O autorovi

, zaměstnaný neumělec, už od útlého věku příznivec rockové muziky. Dlouho jsou jeho favority britští Queen, i díky kterým se později seznamuje s Foo Fighters – a postupně jim propadá. V diskuzích a na sociálních sítích jej naleznete pod přezdívkou letha.



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru ↑