Témata Foo Fighters při vydání alba 'Concrete and Gold' (září 2017)

Publikováno 15.9.2017 | 00:00 | Tomáš Hajduk

2

Když má rocker volno. S Davem (nejen) po stopách nové desky

Vydání devátého řadového alba Foo Fighters je doslova za rohem, což značí ideální příležitost zastavit se, ohlédnout a za účasti členů kapely v čele s Davem Grohlem vyrazit zpět po stopách událostí několika uplynulých měsíců. Jak se formace vlastně vůbec dala dohromady s tolika hvězdnými hosty, kteří se postupně objevují na Concrete and Gold? Co je vedlo ke změně na producentské židli a jak je možné, že u nich pověstná „chemie“ funguje i po téměř pětadvaceti letech existence?

Pohledy nejen na historii či budoucnost Foo Fighters, ale také spoustu střípků z běžného života i soukromí jejich frontmana, přinesl před několika dny velice obsáhlý a povedený článek serveru Rolling Stone (originál zde). V přímé souvislosti s pátečním vydáním nové desky jej ve formě nekráceného českého přepisu nabízíme také prostřednictvím následujících řádků.

 

Odpočinek s úkolníčkem v ruce

„Tohle je můj první volný den za celé týdny,“ prohlašuje s velkým úsměvem na tváři Dave Grohl, naboso, v džínách a bikerském tričku stojící ve své kuchyni. Osmačtyřicetiletému frontmanovi Foo Fighters se v poslední době, během natáčení desek, cestování po turné, režírování dokumentů a vystupování prakticky s každým, kdo si řekne, zrovna moc volného času nedostává. „Prostě mne baví si zajamovat,“ kontruje z povzdálí. Dnes je ale všechno trochu jinak – sám zjišťuje, že nezvykle nemá nic na práci. „Co budeme dělat?“ přiletá od něj okamžitě otázka.

Své dvě starší dcery už stihl vysadit na táboře speciálních efektů a triků. Ta nejmladší, tříletá Ophelie, zase tráví den ve školce, takže si po dlouhé může skutečně užít čas sám pro sebe. Už příští týden ale s Foo’s opět vyrazí na cestu nejprve do Chicaga, poté do jihovýchodní Ásie, Austrálie a Evropy, kde sestavu čeká velká propagační vlna k novému albu Concrete and Gold. Pak se sice opět na chvíli vrátí do své domoviny, ale jen aby 7. října odpálil svůj vlastní hudební festival Cal Jam. Jeden den věnovaný relaxaci mu proto každý bez mrknutí oka rád dopřeje. Jak ale s oblibou říká kytarista Pat Smear: „Bubeníci jsou jako žraloci. Pořád se musí pohybovat nebo umřou.“ Asi v duchu tohoto citátu budeme proto i my nejspíše škrtat alespoň několik bodů z Daveova osobního úkolníčku.

Ale počkat. „Máš něco, co si potřebuješ zařídit?“ zeptá se mne nejprve. To nemám. „Dobrá tedy, jdeme.“

Casa Grohl se rozkládá asi na dvou akrech nádherného kalifornského Encina, kopci s úžasným výhledem na údolí San Fernando. „Bývalo to tady doslova obsypané pomerančovými háji,“ zamýšlí se Dave. „Asi 80 nebo 90 let zpátky šlo zároveň o místo, kam mnoho herců z Hollywoodu přijíždělo na víkend – na chaty.“ Tohle konkrétní sousedství údajně patřilo Clarkovi Gableovi. „Teď je z něj asi to nejobyčejnější místo pro život v Los Angeles.“

Skočíme do Grohlovy Tesly, na 140 000 dolarů ceněné vesmírné lodě se Sonic Youth (americká rocková skupina, pozn. red.) hrajícími z reprobeden a štrádujeme si to ze svahu. S řidičem, který celou cestu s chutí bubnuje do volantu. Dave trénuje bez ustání – tleská si rukama, poklepává nohama, plácá si do masitých míst svého stehna. Je to bezmyšlenkovité, stejně jako nutkavé. Jako by měl explodovat, kdyby se nedostal do rytmu. „Je vždy nabitý energií,“ prohlásil o něm jeho přítel Paul McCartney. „Myslím si o sobě, že jsem nadšený člověk, on je ale tak mým dvojnásobkem.“

Dave Grohl při vystoupení Foo Fighters na Glastonbury (24. 6. 2017)

Napojujeme se na 101. ulici a řítíme se k Amoeba Records, legendárnímu hollywoodskému obchodu s hudebninami. Grohlova prostřední dcera se právě začala učit hrát na bicí, takže jí chce koupit nějaké desky, podle kterých bude zkoušet své dovednosti. (Na záběrech z koncertu Foo Fighters na Islandu jsme se zatím přesvědčili, že ji zvládnul naučit We Will Rock You od Queen. Toliko rozkošný příklad protekce, podívejte se sami.) Harper si vyžádala elpíčko od Imagine Dragons – obě dívky propadly vinylu v době, kdy je Dave zahrnul boxsetem Beatles, aby „získaly nějaký hudební základ ještě před tím, než naplno propadnou třeba Iggymu Azaleovi“. I na to ale byl připravený, konkrétně s „lehčím protiútokem se špetkou AC/DC,“ odhaloval své plány. „S ‘Highway to Hell’ nic nepokazíte ani v případě osmileté slečny.“

Zastavíme až u obrubníku, Dave hodí pár drobáků do parkovacích hodin a zapálí si cigaretu. (Ať už jde od auta kamkoliv, obvykle jí zvládne vykouřit maximálně z poloviny). Ve vstupních dveřích jej zdraví pravděpodobná vedoucí obchodu a ptá se jej, jestli přišel udělat nějakou show. „Ne,“ odpoví frontman. „Jdu si jen koupit desku.“ Žena se omluvně zamračí: „Zrovna teď je v obchodě Lana Del Rey. Nevím, jestli se vám podaří tam dostat.“

Pravda, uličky jsou doslova našlapané Laninými fanoušky. Jediná sekce, kam máme jakýs takýs přístup, začíná na ‘A’. Dave okamžitě sahá po Highway to Hell, načež se ještě pokouší propracovat k Imagine Dragons. “Promiňte, omlouvám se,” mumlá při prodírání nacpaným prostorem, “moc se omlouvám”

Prakticky každý už dobře ví, že Grohl je shovívaný frajer. Někdo, “kdo dokáže celému stadiónu navodit pocit, že si zašel na pivo s každým jednotlivým divákem a vážně to nejsou kecy,” řekl třeba na adresu svého šéfa Taylor Hawkins. Dave je pro rock tou samou tváří, jako Tom Hanks pro Hollywood: vedoucí roztleskávačka, de facto starosta a ten chlápek, se kterým chce mít každý něco společného. Grammy potřebují někoho, kdo nastoupí, zatímco si Deadmau5 hraje s notebookem? Zavolejte Grohlovi. Ceny Oscar chtějí rockovou hvězdu, aby zahrála na akustickou kytaru během segmentu ‘In Memoriam’? Jen Grohlovi řekněte, kam si má dát stoličku. Cover band bratrance Ronnieho, co hraje Black Sabbath, má večer vystoupení a jejich bubeník musel zmizet? Napište Grohlovi adresu, dorazí na osmou.

Pro obchod plný náctiletých fanoušků Lany Del Rey je však Dave jen dlouhovlasý muž středního věku, který se jim plete do cesty. Jak se tak pořád snaží propracovat tou masou, zarazí ho jedna mladá, evidentně znepokojená slečna: “On je krám pořád ještě otevřený?” zeptá se ho ostře. “Tvrdili nám, že bude ještě hodinu zavřeno.”

Grohl vypadá zkroušeně: “Jenom si pro dcerku beru Imagine Dragons,” reaguje. Dívka zúží oči a odvětí: “Měl byste jí koupit album od Lany.”

Dave se usměje a zvedne už ukořistěnou desku: “Mám pro ni AC/DC?”

Gandalfy pro budoucí generace

Vlastně i sami Foo Fighters vědí, že na současných Foo Fighters z roku 2017 není nic průlomového. Jsou pravděpodobně největší rockovou skupinou za posledních 20 let, vyprodávají stadióny a nic si nedělají ani z karet, které hrají čím dál tím více proti nim. „Rocková muzika už neexistuje, nenarazíte na žádnou,“ naznačuje vývoj hudebních směrů Hawkins. „Alternativně-rockové rádio dneska zní jako Men at Work nebo Kajagoogoo.“ Usměvavý bubeník se prý nedávno dokonce ptal svého desetiletého syna Shanea, jestli se někomu z jeho kamarádů líbí rocková tvorba. Odpověď byla zamítavá s tím, že šanci by měl tak Drake nebo Lil Yachty. „Chápu to,“ přemýšlí Taylor. „Líbila by se mi kapela pětačtyřicátníků nebo padesátníků, zatímco mně je sedmnáct? Odpověď je samozřejmě ne.“

Podobně to vidí také Dave: „Pamatuji se na chvíle, kdy mi bylo 26 a říkal jsem si, že déle než do 33 hrát nebudu. A vida, za rok a půl mi bude padesát.“ Nemluvně z přebalu alba Nevermind je dnes o čtyři roky starší než byl Grohl v době, kdy titul vycházel. „Ani ve snu bych si nemyslel, že se ocitnu na rockovém festivalu s podělanými šedinami ve vousech. Ale stalo se,“ říká. „A absolutně mne to netrápí.“

Promo snímek Foo Fighters k rozhovoru se serverem Rolling Stone

Pokud jde o rock, Dave je životní nadšenec, posel na úrovni, evangelista. „Stále si užívám objevování nových skupin,“ prohlašuje. „Mám za to, že přijde úplně nová generace, která čeká jen vylétnutí.“ („My už jim musíme připadat jako Gandalfové,“ doplňuje.) Zároveň se pořád stará o nahrávání desek. A co víc, jde mu o to, jak je dělat dobře. „Vždycky jsem se bál, že se ze mne stane jakýsi pozůstatek doby. Přijde mi, že si pokaždé musíme sami sobě dokázat, zda jsme kapelou, kterou stojí za to sledovat.“ Pokud jde o hudbu, „náš recept je vlastně velmi jednoduchý,“ přiznává Grohl. „Když nás strčíte do místnosti, zníme jako skupina.“ Výzvou je tedy zjištění, jak se v tomto ohledu vše vyvíjí.

Ve stejnou chvíli se znovu hlásí o slovo Taylor Hawkins, jenž zamyšlení doplňuje: „Jedním z důvodů, proč jsme pořád tady a děláme to na současné úrovni, je určitá spolehlivost.“ Podobně jako Coca-Cola nebo IBM, jsou známou veličinou. „Nechci, aby to znělo příliš obchodně, ale.. Mám za to, že nabízíme něco, na co se lidé mohou spolehnout – silné refrény, kytary a trochu křiku.“

Jsme zpátky před obchodem, kde Dave dokouří druhou polovinu ze své cigarety. „Teď mne tak napadá,“ zamyslí se, „studio, kde jsme natáčeli další desku, je jenom kousek tady v ulici. Můžeme se tam zastavit, pokud se ti chce.“

Concrete and Gold? Podivnost sama

Míříme do EastWest, studiového komplexu původně postaveného pro Franka Sinatru. „Už je to tolik let, co jsme tady mixovali Unplugged album Nirvany,“ pronáší Grohl ve chvíli, kdy vcházíme dovnitř. Otevírá dveře do proslavené komůrky, kterou je Studio 3 a hlasem přechází do uctivého šepotu: „Místo, kde vznikalo Pet Sounds od Beach Boys. Není to šílený?“

Pro potřeby Concrete and Gold Foo Fighters angažovali producenta Grega Kurstina. Popového čaroděje, který má za sebou spolupráci se Siou nebo produkci a spoluautorství slavného hitu Hello zpěvačky Adele. Grohl je velkým fanouškem jeho projektu The Bird and the Bee a doufal, že právě Kurstin by mohl do nové nahrávky přenést svůj vkus pro harmonie a aranžmá. „Spousta věcí z deváté řadovky se motala v Daveově hlavě pěkně dlouho – monumentální vrstvené vokály, protisměrné melodie a tohle všechno,“ prozrazuje kytarista Chris Shiflett. „Bylo skvělé vidět jej, jak to ze sebe dostává, a zároveň nechává někoho jiného produkovat album,“ dodává basák Nate Mendel. „Pustit otěže pro něj obvykle bývá velmi složité.“

Možná právě tato frontmanova uvolněná záklopka vede k hodnocení, jež jsme už slyšeli nejen z úst Taylora Hawkinse: „Řekl bych, že je z toho naše asi nejpsychedeličtější deska, stejně jako nepodivnější.“

Tvorba kompletní studiové desky ve velkém komerčním zařízení byla zkušenost, s níž se formace naposledy osobně setkala kolem roku 2002, kdy skládala své album One by One. Možná i proto si museli členové znovu připomenout, jak moc velkou zábavou bylo potkávání náhodných tváří z vedlejších sálů. „Člověk šel po schodech a v kuchyni uviděl Lady Ga Ga,“ žasne Dave. V poslední době jej doslova pohltilo grilování, takže na přilehlou terasu objektu neváhal dotáhnout své náčiní a označit se za samozvaného vůdce rožnících aktivit. „Po nocích jsem chystal pečínku klidně pro čtyřicet lidí,“ říká hrdě. „Byl bych uprostřed nahrávání vokálů a došlo by mi: ‚Do háje, musím zkontrolovat maso!'“ Sdružování u pokrmů se ale vyplatilo, vždyť Foo Fighters si díky němu mohli vytáhnout do studia nejrůznější náhodné hosty. Jako například Shawna Stockmana, zpěváka z uskupení Boyz II Men, kterého Grohl jednoho dne potkal na parkovišti. Jak jej vlastně poznal? „Devadesátky, zlato,“ baví se Dave.

Jindy se u Foo Fighters ve studiu zastavil (a s chutí si poslechl kapelou připravovaný materiál) zpěvák Justin Timberlake. Když si navíc velmi padl do noty s Davem Grohlem, společná setkání se zakrátko staly obvyklou scénou. „Popíjeli jsme spolu whisky na parkovišti,“ přiznává Dave. „Byl vážně v pohodě. Noc před svým posledním natáčecím dnem za mnou přišel a zeptal se: ‚Nemohl bych si zazpívat na vaší desce? Nechci se někam cpát, ale rád se pochlubím kámošům.‘ Souhlasili jsme a on svůj part vystřihnul jako nic. Říkám ti, ten chlap to někam dotáhne.“

Ani účast v současné době asi nejzářivější popové star ale nebyla pro Foo’s tím nejvíce vzrušujícím zážitkem z EastWest Studios. Toto ocenění si totiž odnáší sir Paul McCartney. On a Grohl jsou dobří přátelé – jejich rodiny se navzájem stýkají, oba hudebníci si spolu stihli několikrát zajamovat. Takže když si Paul musel uprostřed natáčení Foo Fighters na nějakou dobu vypůjčit Grega Kurstina, Dave se rozhodl požádat svého kamaráda o laskavost na oplátku. Napsal McCartneymu: „Nechtěl by sis zahrát na bicí v jedné z našich písniček?“ Reakcí bylo jen stručné: „Chlape, jsi blázen.“

Paul McCartney a Dave Grohl při přebírání Grammy za skladbu 'Cut Me Some Slack' (26. 1. 2014)

K radosti kapely ale neodmítl. „I kdyby po mně chtěli třeba part na banjo, pravděpodobně bych se přesto ukázal,“ prozrazuje sám Paul. Když mu takto Grohl volal naposledy, nabídkou byla spolupráce na jeho dokumentárním filmu z roku 2013 – Sound City. „Jamoval jsem si s dvěma chlápky, jenž jsem nikdy předtím nepotkal,“ vzpomíná McCartney. „Pak jsem slyšel jejich debatu ve studiu a přišlo prozření: ‚Do pytle, vždyť vy jste Nirvana!'“

„Je to tak inspirativní,“ rozplývá se Dave. „Zůstává u hraní ze stejných důvodů, dle nichž jsme do toho zamlada šli my. Zkrátka jsme si chtěli zajamovat.“

Není překvapením, že Paul McCartney je mimo jiné i velice solidním bubeníkem. „Obvykle nad ním takto zrovna dvakrát nepřemýšlíte,“ hodnotí jej Taylor Hawkins. „On to ale vystřihnul tak nenuceně! Písničku nikdy předtím neslyšel, Dave mu jenom naznačil co a jak na akustickou kytaru. Paul pokýval a dodal: ‚Jo, jo, hádám, že vím, kam tím míříš.'“

Stačily mu dva pokusy, použit byl ten první z nich. „Byl tak zatraceně dobrej,“ souhlasí Grohl. „Hráli jsme asi hodinu, pak si dali přestávku a pojedli bagely s čajem. Myslel jsem, že to bylo finále – nechtěl jsem ho příliš prudit. Takže jsem si zašel na cigárko, načež někdo přijde a říká: ‚Hele, Paul by si rád ještě zajamoval.‘ Všechny znovu shromáždil a v tom studiu jsme nakonec pobyli celé hodiny. ‚Pojďme spolu něco napsat, kámo!'“

„No, to víte,“ vysvětluje Paul. „Jakmile tomu propadnete ..“

Během loňského léta Dave podnikl něco, co pro přípravu textů nových písní dělá celkem obvykle. „Přes Airbnb jsem si pronajal dům na olivové farmě v Ojai,“ malé uzavřené oblasti v úpatí Los Angeles. „Řekl jsem si: ‚OK, dám tomu pět dnů, přitáhnu s sebou všechny ty nástroje, krabici vína a uvidíme, co z toho bude.'“

Týden před tím, než odjel, získal od Republikánů svou prezidentskou nominaci jistý Donald Trump. „Navenek se zrovna neprojevuji jako politicky angažovaná osoba,“ popisuje Dave. „Je ale celkem snadné zjistit, kam na mapě zapadám.“

Velice brzy nato se ocitá ve spodním prádle, ovíněný a do mikrofónu křičící fonetické nesmysly. Podvědomě ze sebe dostává mnoho ze svého znepokojení s politickou situací. Jedna konkrétní skladba, La Dee Da, mu dokonce navozuje pocity náctiletého Grohla, osamělého punkrockového děcka z předměstí Virginie. „Je to obraz mne jako teenagera, co se cítí naprosto odcizený a utlačovaný konzervativním prostředím od počátku do poloviny osmdesátých let,“ vysvětluje. Úvodní píseň alba, T-Shirt, naopak vznikla až po Trumpově inauguraci, přichází ale s velice podobnými obavami. „Tu neslavnou tiskovku jsem sledoval přímo v EastWest – mám na mysli ten uřvaný zápas, do kterého se celá událost proměnila. Do podělané WWE (americká společnost profesionálního wrestlingu, pozn. red.). Boha jeho, tohle se z nás teď stalo.“

Pokud jste toto vedlejší dějství neznali, tak věřte, že ani na samotném albu nic zřetelně politicky laděného nezachytíte. „Jakmile Foo Fighters vyrazí na turné, hrajeme pro všechny,“ doplňuje Dave. „Rád nad tím přemýšlím tak, že hudba je něčím, co dokáže dvě opačné strany spektra dostat do jedné arény a klidně na tři hodiny jim uleví od obvyklých starostí. Jedna z mých částí si myslí, že jsem lepším v rozdávání naděje lidem. A to je role, kterou bych nerad opouštěl.“

Jakmile vyjdeme ven, Grohl přejíždí s Teslou do tiché boční uličky. „Vlastně jsem ti ještě neukázal, jak tohle auto dokáže být rychlé, že ne?“ Namačká několik voleb na dotykové obrazovce a auto přepne do jakéhosi směšného módu. „Nemá spalovací motor, jsou to jenom magnety nebo něco takového,“ říká. „Takže z nuly na šedesát mil v hodině to zvládne asi za 2.4 sekundy. Ten pocit je šílenej, asi takhle.“

Zničehonic dupne na pedál a vozidlo vystřelí dopředu jako stíhačka z katapultu. Dave se vysloveně baví. Znovu sešlápne plyn až na podlahu, oba křičíme. „Je to hrozně nepraktické!“ polemizuje. „Vážně ta nejhloupější věc.“

Matka a syn

Každopádně: míříme vstříc další zastávce. Daveova matka se pustila do renovace kuchyně a on si usmyslí, že chce postup prací vidět. Vytáhne svůj telefon a volá: „Jak je, mámo?“ Ona odvětí, že ne všechno jde podle plánu – někdo špatně zaměřil prostor pro dřez. „Ale do háje,“ reaguje Grohl. „My jsme zatím zvládli pár pitomých pochůzek. Zastavíme se.“

Pokud si říkáte, jak moc velkým pohodářem není Dave, tak věřte, že jeho maminka je ještě asi tak sedmatřicetkrát větším. Jako bývalá učitelka angličtiny vychovávala Grohla a jeho sestru prakticky sama – obzvláště poté, co se v Daveových šesti letech rozvedla s jeho otcem (republikánským tvůrcem řady proslovů a manažerem jejich kampaní). Zatímco nyní je už v důchodu, za svých aktivních let si opakovaně prošla přivýdělky v obchodním době či jako pracovník čištění koberců. Nedávno, ve svých 79 letech, zase vydala svou první knihu – soubor rozhovorů s matkami slavných hudebníků (Pharrella Williamse, Adama Levineho, Dr. Dre a dalších) nazvaný From Cradle to Stage. „Moje máma je nyní plně zaháčkována v hudebním průmyslu,“ doplňuje Dave pobaveně. „Za chvíli to s ní bude jako: ‚Teď nemůžu mluvit, vedu konferenčí hovor s Live Nation!'“

Zajedeme k jejímu domu, bungalovu ležícího nedaleko od Grohlova bydliště a Dave vyťuká na vstupní dveře Shave and a Haircut (jednoduché hudební dvouverší, pozn. red.). „Co se děje, mami?“ ptá se, jakmile mu odpoví.

Přivádí nás do obývacího pokoje. „Kluci, dali byste si dietní kolu?“ O chvíli později se vrací s dvěma plechovkami a usadí se vedle Davea na pohovce.

„Užili jste si včerejší večeři?“ ptá se Virginia Grohl svého syna. „Tolik mne to mrzí.“

Dave ji zjevně zavolal s prosbou, zda by na pár hodin nemohla pohlídat jeho dcerky, ona už ale měla jiné plány. „Vůbec to neřeš,“ odvětí. „Zavolal jsem ti maximálně s hodinovým předstihem. Vůbec o nic nešlo.“

Dave a Virginie Grohlovi ve studiu ve studiu CBS This Morning

„Ale ty jsi mne na narozeniny poslal do Itálie,“ odvětí Virginie. „A byly z toho pro mne ty nejlepší chvíle mého života..“ Dave se ale podívá mým směrem a vysvětluje mi: „Máma za měsíc oslaví osmdesátiny, takže jsme jí zařídili týdenní pobyt v Toskánsku.“

„Byl to palác!“ hlásí se znovu o slovo paní Grohlová. „Měli jsme tam k dispozici všechno.“ Popisuje, jak moc úžasný výlet to byl, a to i přesto, že je velice často zastavovali fanoušci Foo Fighters. „Na všechny jsi ale byl tak milý,“ dodává. „Samozřejmě i proto, že jsme popíjeli víno.“

Vzápětí se zeptá, co jsme dnes dělali a Dave jí říká o obchodě s hudebninami a studiu EastWest. „A to má být co?“ podívá se udiveně. „Že by místo, kde jsme naposledy natáčeli?“ odpoví Grohl. Vypadá, že se ho neznalost trochu dotkla. „Podporující matka.“

„Ale sakra, trvalo mi tři měsíce, než jsem se dostala dovnitř,“ kroutí hlavou Virginie. „Byla to uzavřená společnost.“

„Mami!“ zareaguje Dave udiveně. „O čem to mluvíš? Tohle lidem neříkej!“

Také Grohlova maminka byla kdysi na střední škole zpěvačkou – působila ve vokální skupině, která si říkala Three Belles. Když její jediný syn ve svých sedmácti letech přišel s úmyslem opustit školní lavice – mimochodem ve stejné škole, na níž sama vyučovala – aby mohl vyrazit na turné se svou punkovou skupinou Scream, měl její maximální podporu. „Hudebníci jsou ti nejzábavnější lidé,“ říká. „A pracují tvrději než kdokoliv na světě.“

„Hm,“ skáče do řeči skeptický Dave. „Vážně si to myslíš?“

„Jistě, všichni jsou workoholici,“ vysvětluje Virginie trpělivě. „Ty. Dre. Pharrell.“ Pauza. „Adam Levine možná ne,“ dodá po chvíli a Dave vyprskne smíchy.

Navrch nám paní Grohlová povídá příběh. „Když se měl David narodit, odvezli mne na porodní sál, kde všude okolo stála skupinka chlapů. Samá čerstvá krev a všichni v poslední fázi výuky, kdy se mají stát doktory. Ať už se jim říká jakkoliv.“ Tihle neočekávaní hosté podle všeho měli absolvovat osobní zkušenost s porodem a narozením dítěte. „Takže když se pak narodil,“ vzpomíná, „všichni propukli v hromový potlesk. Dlouhé roky jsem si to neuvědomovala, až jednou jsem prozřela: ‚Bože.. To byl první zvuk, který kdy slyšel!'“

Dave se jenom usměje a říká: „Pokračujme.“

Z velína o pevném poutu

Cestou si ještě zaskočí do kavárny na rohu pro espresso, načež zavelí, že se stavíme ve Studio 606 – studiu, respektive ředitelství Foo Fighters. Procházíme velkou garáží, v níž nacházíme uskladněny desítky kytar nebo obří štít, který Grohl dostal k narozeninám v Medieval Times (síť zážitkových restaurací, pozn. red.). „Pasovali mne na rytíře,“ chlubí se. Míříme dovnitř a do míst, kde stěny lemuje pětadvacet let vzpomínek – plakáty a platinové destičky od Foo Fighters i Nirvany.

Bez zpětného pohledu je tak snadné zapomenout, jak nepravděpodobným vlastně úspěch Foo Fighters byl. Po konci Nirvany to spíše vypadalo, že veselý a usměvavý bubeník Dave se dost možná nevyhrabe ze stínu svých spoluhráčů. Z vyprávění členů skupiny je ale zřejmé, že právě Grohlova zkušenost s Nirvanou z něj udělala frontmana, kterým je dnes. „Naučil se toho tolik, že se mu pak dařilo vyhýbat mnoha chybám,“ říká Pat Smear, Daveův dlouholetý parťák z Foo’s i zmiňované Nirvany. „Díval jsem se na vývoj kolem Foo Fighters a říkal si: ‚Jasně, chápu, proč to děláš takhle. Stejně na to šla i Nirvana a bylo to dobrý.‘ nebo ‚Chápu, proč se ti do toho nechce. Protože už se o to snažila Nirvana a dopadlo to bídně.'“

Foo Fighters na novém propagačním snímku

Sám Grohl ty tři roky od 1991 do 1994 označuje jako „rychlokurz seznámení s nebezpečím, které může postihnout kapelu, co se tak rychle stala slavnou.“ „V době, kdy začínali Foo Fighters,“ dodává, „řekli jsme si několik jasných rozhodnutí o tom co dělat a co ne.“ A na seznamu úkolů? „Vycestovat a odehrát nějaké koncerty. Začít od píky.“ A co naopak věci zapovězené? Dave se rozesměje s hraným žalem v hlase: „Asi .. heroin?“

Po téměř čtvrt století jejich kariéry Foo Fighters nejsou jenom stadióny plnící rockovou kapelou. Jsou pevnou součástí hvězdné oblohy. Čím to? Co je jejich tajemstvím? Podle Foo’s hned několik věcí.

Zaprvé, jsou zásadoví. Nikdy se nerozpadli ani dramaticky nezměnili zvuk svých nahrávek, dobrá alba z nich padají každé dva až tři roky. „Moc lidí to asi neví, ale opravdu pořádnou a úspěšnou desku jsme vlastně nikdy neměli,“ říká Nate Mendel. Jejich nejprodávanějším titulem je The Colour and the Shape z roku 1997 – doby, kdy lidé ještě kupovali fyzická alba. Druhé řadovky se tehdy prodalo asi dva milióny kopií. (Pro porovnání, My Own Prison od Creed si ve stejné době pořídilo šest miliónů zájemců.) „Úspěch, který skupina nakonec zaznamenala, byl pro nás dobrý odrazový můstek, díky němuž jsme mohli dále růst,“ doplňuje Nate. „Nikdy nás to nesemlelo.“

Přesto v prvních letech fungování formace došlo na odloučení, změny ve složení hudebníků, jen těsně odvrácený rozpad kapely či k předávkování Taylora Hawkinse heroinem, což pro něj v roce 2001 vedlo až k dvoutýdennímu kómatu a pobyt na lůžku. „Tehdy jsme si s kapelou prošli spoustou bláznivých období,“ popisuje Taylor. Od té doby je to už ale vcelku poklidná plavba. „Neříkám, že nedokážu naštvat Davea nebo že on mne naopak nedokáže poslat do háje. Dave by mohl ublížit mému nitru víc, než kdokoliv jiný na světě,“ dodává nyní už usedlý bubeník. „Není za tím ale žádná zlá atmosféra nebo stav, kdy bychom se měli plné zuby. Spíš jde o takové sourozenecké hašteření.“

Grohl byl navíc vždy schopný ujistit se, že žádný z členů z kapely nezůstává jen někým v pozadí, vedlejším hudebníkem. Totiž – Foo Fighters si veškeré své výdělky rozdělují rovným podílem. (Trochu to kontrastuje s Kurtem Cobainem, jenž opakovaně vyjednával o podobě kontraktů pro Nirvanu tak, aby sám dosáhl na větší podíl.) „Hádám, že Dave chápe tento způsob jako správný směr, jak udržet všechny šťastné a s pocitem, že fungují jako skupina,“ přemýšlí Pat Smear. „Odjakživa je velkorysým člověkem, který ale zároveň chápe, že všechno má i svá proti.“

(Jak říká Taylor Hawkins: „Vždyť on sám byl bubeníkem! A protože moc dobře ví, jaké to tady vzadu je, uvědomil by si naše případné pocity, pokud by se s námi špatně zacházelo.“)

A konečně možná trochu si protiřečící fakt – není pochyb o tom, komu Foo Fighters patří. „Tahle kapela funguje díky tomu, že není demokratická,“ říká Chris Shiflett. „Lidé si mohou přečíst cokoliv chtějí, ale je to jeden z hlavních důvodů, proč se dosud nerozpadla.“

„Něco jako neškodná diktatura,“ přitakává okamžitě Hawkins. „Naučil jsem se držet ústa do chvíle, kdy Dave skutečně čeká na něčí vstup.“

Sám Dave ale o kapele rád přemýšlí jako o rodině. „Je mi jasné, že na konci dne je to o mém jméně na spodku šeku,“ přemýšlí. „My všichni ale máme různou odpovědnost tak, abychom fungovali jako celek.“

Dave Grohl při natáčení dokumentu Sound City

Ve vedlejší místnosti, zatímco kapela se nachází uprostřed budovy Studio 606, nalezneme multimediální komplex se spoustou editačních nástrojů a promítací místností, kde Grohl může naplno zabřednout do postprodukčních prací na jeho rostoucím počtu televizních a filmových projektů (včetně Sound City nebo televizní série HBO, Sonic Highways). I v tomto ohledu má spoustu plánů do budoucna: natočit dokument o dodávkách a jejich využití při cestování po turné, o indie-rockových hudebních směrech osmdesátých let.. A třeba konečně dojde i na rozpracovaný celovečerní film, na němž vyšívá spolu s nejmenovaným hollywoodským producentem. „Momentálně však vzhledem k Foo Fighters nemám čas na to, abych vybočil a těmhle projektům se pověnoval,“ krčí rameny. „Zkrátka si musím své bitvy vybírat.“

Což vyzdvihává důležitý detail. Všichni ve Foo Fighters mají své vedlejší projekty, nejspíše aby zahnaly případné kreativní choutky, jež se úplně nepotkávají se směřováním tvorby jejich hlavní kapely. Ze všech vedlejšáků jsou však ty Grohlovy vždy nejsenzačnější. Když si ta vyhrává na Oscarech nebo jamuje s původními členy Led Zeppelin, co na to zbytek Foo’s? Necítí se ukřivděně?

„Jednou za čas to člověka chytne a trochu si zasyčí,“ přiznává Taylor Hawkins. „Asi jako: ‚Proč se toho neúčastním taky?‘ Ale jeden z mých velkých vzorů, bubeník Stewart Copeland, mi kdysi řekl něco naprosto výstižného. Byl jsem kvůli něčemu naštvaný – už vám neřeknu co to bylo – a zavolal jsem právě Stewartovi. On mi do sluchátka povídá: ‚Taylore, Taylore, Taylore.. Máš krásný dům, ne? Děláš to, co tě baví? Chystáš sólové album? Jasně. Ještě jsi o tom nikomu nenapsal? Dobře. Ani to nedělej. Dave je fajn chlap. Máte rozjeté skvělé věci. Prostě na chvíli sedni na kolo a ono to přejde.'“

„Rozumná a moudrá to rada,“ usmívá se Hawk.

Když odejde přítel ..

Začíná se připozďovat, a tak se pomalu vracíme zpět do Grohlova domu. Jakmile vstoupíme, vychází najevo, že Ophelia si zrovna dopřává šlofíčka – Do Daveovy pracovny se tedy propracováváme po špičkách. Po schodech nahoru, skrz hernu jeho dcerek (vozíky, palandy, dětské kytary) a vstříc místnosti, kde se na třech vyvýšených poličkách pyšní vcelku nahuštěné ceny Grammy, VMA.. Vlastně zjišťuji, že jde o jedinou stopu rockové hvězdy v celém stavení. Usadíme se společně na balkóně (kde Dave jednou údajně viděl UFO), on si zapálí další cigaretu a najednou zpozorní: „Ty jo, na zemi se tu válí mrtvej pták!“

Dřepne si a s otcovskou nonšalantností jej hodí do blízkého křoví. „Fuj,“ pronese. „Mrrrtvej pták. Jsem rád, že ho tu nenašly děti.“

Na říjen kapela plánuje Cal Jam, poctu totožně pojmenovanému festivalu z roku 1974, na kterém se tehdy představila jména jako Black Sabbath, Deep Purple nebo Earth, Wind and Fire. Předloha, jež probíhala na automobilovém závodišti východně od Los Angeles, přitáhla více než čtvrt miliónu fanoušků. „Estetika té závodní dráhy se zdála být tak svěží,“ zamýšlí se Grohl. „Ta konstrukce se scénou v poledním parnu, s bandou polonahých chlápků s flaškami Michelobu (značka piva, pozn. red.), spáleninami od slunce a v džínových kraťasech..“ Nejvíce se podobné atmosféře mohli přiblížit v sanbernadinském amfiteátru, kde Foo Fighters vystoupí po boku Queens of the Stone Age, Liama Gallaghera nebo Cage the Elephant. „Spousta z nich jsou vlastně naši přátelé, se kterými rádi popíjíme. S jinými tvářemi jsem se ale kupříkladu ještě ani nepotkal,“ doplňuje Dave. „Nemůžu se dočkat. Bude to vážně zábava.“

Ptám se jej, jestli existuje někdo, o koho měl zájem, ale dotyčný nemohl přislíbit svou účast. Grohl až neobvykle ztichne: „Víš.. Měli tam zahrát i Soundgarden, dokonce s tím souhlasili. A, bohužel ..“ Jeho hlas se zadrhne. „Nakonec se tak nestane.“

Dave Grohl s Chrisem Cornellem

Chris Cornell byl Daveovým přítelem už od jejich grungeových dnů v Seattlu. „Miloval jsem ho,“ říká znovu nakřáplým hlasem. „Byl to vážně hrozně milý kluk, plný života. A měl toho tolik co nabídnout. Tahle ztráta vážně bolí,“ rozjímá skrz slzy. „Přes všechny ty roky si tak trochu promýšlíš, jaké jsi měl štěstí, že jsi to zvládnul a přežil.. Načež vidíš padnout dalšího z tvého okolí..“

Povaha Cornellovy smrti se Grohla dotkla obzvlášť bolestivě. Sám ví, jaké to je ztratit kamaráda a spoluhráče díky sebevraždě. „Cítil jsem s jeho rodinou,“ přemýšlí. „A s jeho..“ Znovu se zajíkne. „A s jeho spoluhráči, víš? Protože dostat se z tohohle.. To je hodně dlouhý boj.“

Moment je potichu, přemýšlí. „Pokaždé, když k něčemu podobnému dojde, okamžitě mám na mysli stejný pocit. Je to šokující, matoucí a prostě to nedokážu zpracovat,“ poruší mlčení. „Dostaneš se do toho s láskou k muzice, kterou sdílíš s lidmi, a zároveň doufáš, že jí každý bude vnímat tak jako ty. Je mi jasné, že je to vlastně mnohem komplikovanější, ale stejně. Prostě to naštve.“

Krátce na to se na příjezdové cestě pod námi objevuje auto. Přijíždí Grohlova manželka Jordyn a Harper, vracející se z tábora. Dave si stoupne a zavětří: „Ale jo. Vždycky jsem vnímal, že nejdůležitější je dostat se v pořádku domů. Zkrátka musíš zachovat vytrvalost.“ Vydá se po schodech dolů a cestou si utírá slzy.

Dole na gauči se už probuzená Ophelia dívá na seriál Boss Baby a Harper čeká v kuchyni. (Jeho nejstarší dcerka, jedenáctiletá Violet, vyrazila ke kamarádce.) Dave sejde poslední schod, Harper dá placáka a říká: „Ptal jsem se, jak je?“

„Já se ptala, jak je!“ odpoví ona.

Grohl obejme a políbí Jordyn, načež se ještě jednou otočí k Harper: „Co tábor? Dělali jste ze sebe make-upem staříky?“

„Ne, to bylo včera,“ přichází reakce. „Tentokrát jsem tvořila Mad Hattera a psa.“

„Vážně?“ ptá se Dave nadšeně. „A bylo to v pohodě?“ Odpověď mluví za vše: „To teda!“

Zrovna dneska slaví narozeniny jejich Labradoodle Penny (kříženec labradorského retrívra a pudla, pozn. red.), takže se ke slovu dostává psí dortík (s dvojkou navrchu) a několik narozeninových kloboučků. Ophelia běží kolem a pobaveně se snaží jeden z nich posadit na hlavu Penny, zatímco Harper si další vrazí do čela a předstírá, že je jednorožcem. Fenka je konečně polapena, takže se kolem ní všichni shromáždí a zpívají „Hodně štěstí, zdraví..“ Poté si Ophelie sfoukne svíčku do obličeje a Penny s dortíkem mizí kamsi v dáli. Dave se jen usmívá a užívá si dům plný života.

Violet a Harper Grohl v klipu k písni 'The Sky Is a Neighborhood'

 

Foto: Samon Rajabnik/The Times, Grant Pollard/AP, Matt Sayles/AP, Mark Seliger, Foo Fighters


O autorovi

, zaměstnaný neumělec, už od útlého věku příznivec rockové muziky. Dlouho jsou jeho favority britští Queen, i díky kterým se později seznamuje s Foo Fighters – a postupně jim propadá. V diskuzích a na sociálních sítích jej naleznete pod přezdívkou letha.



2 reakcí na Když má rocker volno. S Davem (nejen) po stopách nové desky

  1. Jan Klimecký

    Dík za článek. Zase jsem si tím připomněl proč mám toho chlapa a Foos tak rád.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru ↑